608 436 941

Přijela pouť

Autor: M. Dubová | Zveřejněno: 18. srpna 2021 | 3x

Trhosvinenská pouť 2021 už je pár dní minulostí a já si dovolím, v pár následujících větách, zavzpomínat na naši pouť v mých, tenkrát dětských, očích. 

Když jsem byla ještě malým žabcem, milovala jsem každoroční pouť. Houpačky, řetízkáč, lochnesku a další atrakce. Houpačka za korunu, kolotoč za dvě. Vstupenky prodávala v malé, barevně pomalované boudičce hodně nalíčená, pestře oblečená, upravená paní, která měla na každém prstu prsten. Asi zlatý. Louka u potoka, na níž byla umístěna pouť, byla jen kousek od našeho domku a v pouťový týden nebylo v jejím okolí žádné ticho. Krásné písně jsme slyšeli od rána do tmy až domů. Mně to nevadilo. Naopak!

Nejraději bych u kolotočů byla celý týden od rána do večera. U střelnic se scházeli už ti starší kluci. Svým holkám vystřílet papírové růže, které nikdy nezvadly a voněly jak celá parfumérie. Každá byla na špejli, kterou bylo střelou z flinty třeba zlomit. Což se lehce řekne! I když růže byly snad jen necelé dva metry od střelce, některý zamilovaný hoch musel sáhnout do své šrajtofle vícekrát. Mnozí to sváděli na flintu, že prý zanáší. Už jako malou holku mě napadlo, co kdyby tu paní, která flinty nabíjela, někdo, místo růže, trefil. Třeba do oka. Nebo někam jinam. Ale to se nikdy nestalo. 

Na houpačky a kolotoč mi rodiče dávali pár korun, aby se mi prý netočila hlava a nebylo mi špatně. Mně, která by na houpačce i kolotoči mohla snad i spát! Když už jsem neměla žádnou korunku, přiznávám se bez mučení a myslím si, že už je to dávno promlčeno, ke krádeži. Stačilo doma, samozřejmě tajně, vzít vratnou lahev, odnést do bufetu, a už jsem šťastně a bez jakýchkoliv výčitek, svírala korunku a běžela ji roztočit. Vlastně rozhoupat.

Houpat se na houpačce není jen tak 

Ne všichni to uměli a rodiče takové své děti (prkeňáky) museli houpat. Já to uměla. Jejda! Pokrčila jsem kolena, ve správný moment se narovnala, zabrala a zase znova, až houpajda jen létala. Poznala jsem, kdy už jsem si svoje minuty prohoupala. Nějakou páčkou starý kolotočář (u houpaček byl většinou už starší pán) zvedl asi metrové prkno a moji houpající lodičku brzdil, až zastavil. Možná jsem opět běžela do bufetu tajně vrátit další lahev. Stejně to naši museli vědět, ale nikdy nevyšetřovali kam se právě o pouti ztratí pár zálohovaných lahví.

Kolotočáři

Jak já jim záviděla. Všechno! Bydlení v maringotce, každý týden jinde. Mluvili mezi sebou dost nahlas, což se mi také líbilo. Asi proto, že jsem nebyla a nejsem tichošlápek. Záviděla jsem (vím, že se závidět nemá), ale já fakt záviděla, že jejich děti chodí do školy (mimo prázdniny) každý týden jinde. Tak moc jsem si přála být s nimi, být jedna z nich. Určitě bych se do té jejich obytné maringotky, kde měli vše potřebné, vešla. Mohla bych se pak houpat a točit na kolotoči pořád a zadarmo.

Moje cesta za kolotočáři

Jeden rok jsem to nevydržela. Moje několikaletá touha byla tak silná a já udělala něco, nad čím mi zůstává rozum stát. Teď! Ale tenkrát to byl můj skvělý nápad.

Když v pouťovou neděli večer dotočili, dohoupali, dohráli, bylo jasné, že v pondělí atrakce rozeberou, naloží na auta a pojedou o štaci dál. To bylo ve vesnici vzdálené od nás šest kilometrů. Co to je šest kilometrů ke splnění snu! Už tu na louce nejsou, odjeli. Ach jo! Vzala jsem v pondělí odpoledne za ruku moji o pět let mladší sestru a spolu jsme těch šest tisíc metrů po silnici šly a došly za nimi – za kolotočáři a jejich maringotkami. Nevzpomínám si, jak se naši dověděli kde jsme, kdo to prásknul. Rodiče si pro nás dojeli, takže už večer jsme obě byly doma. Nedostala jsem ani jednu na zadek, ani nikam jinam, jen vyhubováno. Což byl zázrak, ale především důkaz, že o nás měla mamka s tátou velký strach.