608 436 941

Kdo  a co je normální?

Autor: M. Dubová | Zveřejněno: pondělí 26. července 2021 | 14x

Také si někdy položíte otázku, zda jste ještě normální? Zda jste považováni za normální? Jenže kdo koho je oprávněn, a skutečně nějak objektivně (což nevím zda jde), zařadit mezi normální a nenormální. KDE JE HRANICE? Kterých je víc? Kterých je méně? Jaký je trend?

Vzpomínám si na situaci, kdy se mě manžel zeptal, zda jsem normální. Popíšu jednu konkrétní, i když stejné otázky z jeho úst k mojí osobě padaly (a jistě budou ještě padat) často. No a co, on z Marsu, jako všichni muži, já, stejně jako všechny ženy, z Venuše.

„Jsi normální? Co je to za guláš, to já jíst nebudu.“ Přátelé, uvařila jsem před mnoha roky jednou (fakt jen jednou) guláš ze soji. Začaly totiž recepty ze soji frčet. Přesto, že jsem do poslední chvilky ani necekla, že ne hovězí, ale soja, dokonce jsem manžela nechala na ten oběd nakrájet na jemno tři cibule. Ne, že to neumím, ale on tvrdí, že ne tak dokonale jako on – no tak ať krájí, že? Tvářila jsem se jak svatá, když jsem mu talíř s tou zdravou dobrotou dávala na stůl, ale nepozřel ani jedno sousto. Děti se samozřejmě přidaly k tatínkovi. Já sama, i když mi to také vůbec nechutnalo, jsem dojedla. Bylo tu fujtajbl. 

Dnes jsem se v článku s titulkem „Každý pátý Čech je FLEXITARIÁN“... (autor Filip Horáček) dozvěděla název pro lidi, kteří jedí maso svátečně. Je to prý módní a nové, mladí rádi ochutnávají a sami si tato jídla neuvaří. Dodávám, že mnozí (ne všichni!) si raději a často dojdou do restaurace či objednají dovážku hotového jídla.

Vážení mladí, možná je to nové pro vás, ale my starší, dříve narození, si moc dobře pamatujeme páteční fronty u řezníka. Někdo chodil pro maso výhradně ke Šnokhausům, někdo do řeznictví k Fouskům. (Vůbec se mi po pátečních frontách, ani po ničem podobném, nestýská! Jen vzpomínám.) Pro ty první něco lepšího, a ti, kteří byli až na konci fronty, jen to, co už zbylo. Bůček, přední hovězí, pajšl a tak. Naše matky uměly udělat v kuchyni z prdu kuličku (obrazně řečeno), šuplíkovou polévku, uměly z pár ingrediencí vykouzlit vysoké kynuté buchty a tak podobně. Žádné tyčové mixery, roboty, myčky, mikrovlnky a jiné vymoženosti dnešních kuchyní. Ty ženské do toho totiž daly svoji práci, svoje ruce, teplo z nich. Jo, zpotily se při práci. Proto nemusely chodit potit se do posiloven. Klidně si ťukejte na čelo a řekněte si, že jsem snad nějaká stoletá historie. Je mi to jedno. Je mi jedno i to, že novým (a je to jako objev!) trendem je dělat jídlo z odpadu. (Článek: Místo 2 tun slupek budou sušenky… též autor F. Horáček) Doma si občas upeču sušenky z ovesných vloček. Není to příliš pracné ani časově náročné. Doporučuji do takové senza práce zapojit i malé děti.

Když už jsem u těch nových, nebo nově používaných výrazů, vybaví se mi PROKRASTINACE. Kdybych (v mém dětském věku) svojí mamce řekla, když se mi nechtělo splnit nějakou povinnost, úkol, že prokrastinuju, měla bych lepanec ještě než bych za tou větou udělala tečku.

P. S. Tak to je pro dnešek tečka.