Na Buškově hamru jsme během několika let provázení zjistili, že současný text prohlídky se docela znatelně odlišuje od textu, který jsme se naučili v našich úplných začátcích. Je to ale přirozená přeměna. Postupně totiž zjišťujete, co návštěvníky zajímá, které informace zdůraznit, rozvinout a které naopak zestručnit tak, aby jim rozuměli, nebo je úplně vynechat. A správně a s větší jistotou také nyní můžeme odpovídat na zvídavé otázky, které nás ještě před pár lety dokázaly vyvést z míry.
Návštěvníci se často ale ptají také na to, jestli se v České republice dochovaly některé další hamry, a obvykle očekávají, že budete mít naprostý přehled i o jejich historii a fungování. Bezpečně však můžeme říct pouze to, že Buškův hamr je jediným dochovaným a veřejně přístupným hamrem na jihu Čech a že v celém Česku je ještě pár jiných hamrů.
Když přijde řeč na hamr v Dobřívi, nic se tím nezkazí, protože ho dobře známe. Dobřívští kováři k nám totiž jezdí každoročně kovat na srpnový Kovářský den a vždycky nás informují, co je u nich nového. Dlouhá léta nás také zvali k sobě na návštěvu, kterou se podařilo zrealizovat až loni v září, konkrétně v pondělí 6. 9. 2021. Čekala nás 150 kilometrů dlouhá cesta k Rokycanům na Plzeňsko, kde hamr stojí. A celodenního výletu jsme rozhodně nelitovali! Velikost naší a jejich hamerny je nesrovnatelná, vždyť my využíváme k pohonu strojů pouze tři vodní kola a oni hned pět. Kola pohánějí nejen buchary, brus a dmychadla, ale také generátor elektřiny, o jehož funkčnosti nás po spuštění přesvědčilo rozsvícení žárovky na konci elektrického obvodu.
Ukázky práce byly velmi interaktivní, kováři nás nechali kovat a my se tak mohli na vlastní kůži přesvědčit o tom, jak ohromnou dřinou hamernictví bylo.
A protože se nám výletování osvědčilo, vyrazili jsme znovu i v letošním září. Jako další dochovaný hamr je na internetu uváděn tzv. Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou na Vysočině, a cíl byl tedy jasný, tentokrát však ještě o deset kilometrů vzdálenější.
Naším průvodcem byl správce Šlakhamru, pan Aleš Wasserbauer, který si na nás, stejně jako dobřívští kováři, udělal čas v zavíracím dni. Hned po příjezdu nám řekl, že až k nim na Vysočinu se doneslo, jaké výborné klobásy udíme na Buškově hamru. To nás velmi překvapilo a překvapen byl i náš průvodce, když jsme mu vzápětí předali jako malou pozornost několik kusů na ochutnávku.
Prohlídka začala seznámením s historií hamru. Byli jsme vyvedeni z omylu, Šlakhamr totiž není původním hamrem, zanikl už v 17. století. Na jeho místě byl postaven mlýn, který fungoval až do druhé světové války, a hamr byl nově vybudován a zařízen podle původního vzoru až po roce 2010. V některých současných mapách se setkáváme s označením Brdíčkův mlýn, které odkazuje na jména posledních majitelů – manželů Brdíčkových.
V souvislosti s manželi Brdíčkovými musím odbočit a říct, že osud posledního majitele i mlýna samotného byl velmi podobný osudu Buškových. Brdíčkův syn Jeník se stal posledním majitelem mlýna a kvůli zdravotním problémům byl v invalidním důchodu. I poslední majitel Buškova hamru se jmenoval Jan a s prací musel přestat kolem svého 45. roku, protože kvůli silnému revmatismu zůstal na kolečkovém křesle. Oba objekty – Brdíčkův mlýn a Buškův hamr – pak byly odprodány na přelomu 70. a 80. let 20. století. Mlýn zakoupilo v roce 1976 Technické muzeum v Brně, hamr byl zase o šest roků později prodán za odhadní cenu městu České Budějovice.
Po průhledu do historického okénka následovala prohlídka řemeslnické expozice a ukázka historických zemědělských strojů. Nejvíce jsme se samozřejmě těšili do hamerny. Začali jsme u vodních kol, která jsou na Šlakhamru dvě a jsou vyrobena z modřínového dřeva. Zatímco na Buškově hamru se na ně spouští voda pomocí šoupátkových dvířek, která jsou na boku vantrok, zde využívají vantroky s tzv. špuntem, který se vytáhne a voda začne na kola téct skrz dno necek. První kolo slouží k pohonu bucharu, druhé roztáčí současně brus a měch.
V hamerně nás čekala ukázka výše zmíněného zařízení v chodu. Ocenili jsme zabezpečení prostoru, kdy návštěvníci prochází pouze po dřevěné ohrazené „vyhlídce“, z níž je pěkný výhled na všechny stroje, ale přímo k nim se z bezpečnostních důvodů dostat nemohou.
Poté nás pan Wasserbauer zavedl do obytné části. V první místnosti je umístěna pec a několik vitrín s pěknými modely vysokých pecí, bucharu apod. Druhá místnost slouží jako kuchyně a světnice dohromady. Nad lavicí visí fotografie posledních majitelů objektu – manželů Brdíčkových a jejich syna, nechybí ani dobová kresba budovy. Kuchyni pak dominuje především další pec a množství vybavení, např. forma na vánoční cukroví, kafemlejnek, dřevěný pasírovač na brambory, talíře, keramické mísy a další nádobí.
V těchto prostorách jsme naši skoro dvouhodinovou prohlídku ukončili. Byli jsme nadšení ze všeho zařízení a ještě dlouho jsme pěli chvály na to, jak je o Šlakhamr dobře postaráno. Plni zážitků jsme se vydali na pozdní oběd do Žďáru nad Sázavou a zpátky do Trhových Svinů dorazili až ve večerních hodinách.
Co říci závěrem? Opravdu původní dochované hamry jsou už v Česku pouze dva, tedy Buškův hamr a hamr v Dobřívi u Rokycan, ale Šlakhamr, byť je nově zařízený, se hrdě může postavit vedle nich. Další hamr, tentokrát už ale zcela jistě replika (zařízení převezeno z jiných zaniklých objektů), je ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, a pak je známý ještě jeden, který se nachází ve Svobodných Hamrech u Hlinska. Ten je velmi pěkně zrekonstruovaný, navíc dovybavený zařízením ze zaniklého hamru ve Věžovaté Pláni na Českokrumlovsku, bohužel však dlouhodobě uzavřený. Zkrátka – hamrů je dneska sice jako šafránu, ale minimálně příští rok budeme mít ještě kam vyrazit. A napřesrok třeba znovu otevřou i Svobodné Hamry, takže o již tradiční hamernické výlety v nejbližší budoucnosti nepřijdeme.
Nejen technické nadšence zveme v příští sezóně na prohlídku Buškova hamru. A pokud budete mít cestu na Rokycansko nebo Žďársko, zastavte se i v Dobřívi a na Šlakhamru. Věřím, že nebudete zklamaní, a rozhodně se nemusíte obávat toho, že všechny návštěvy budou stejné, jen v bledě modrém. Určitě se vždycky dozvíte něco nového, co vás překvapí.
