608 436 941

Pokus o mé Paměti

Autor: Miroslav Kolár, památného dne 12. července, ale v roce 2021 | Zveřejněno: 26. července 2021 | 5x

Přihodilo se a já dosáhl věku, který je o hodně vyšší než býval věk takového Jaroslava Vrchlického; toho jež v jeho padesáti letech oslovovali: Ctihodný kmete!

Někteří moji vrstevníci své paměti již napsali. Měl bych s nimi také začít?

Můj dosavadní život se mi vybavuje a problém bych s tím neměl. Nevzpomínám si pouze na okamžik svého zrození a na několik let poté. Paměť mi pak probudil pan řídící v první obecné, který mě přinutil, abych se naučil psát pravou rukou. Že jsem nadále házel (a házím) kameny levou, to neřešil. Abych se vyptal svých rodičů, to nepůjde. Vstupují již pouze do mých snů a stejně se na to také nepamatují. To, že tady jsem, jim ale nikdy nezapomenu. Aniž by četli Jana Amose Komenského, řídili se jeho radou, že „když se dítě na svět narodí, vedle náležitého ošetření outlého tělíčka teplem a měkkým ležením, mají hned rodičové příhodnou potravou dítě své opatřiti“. Tento největší z nás Čechů také hlásal, že „nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. A nemilovat moudrost znamená stávat se hlupákem“.

A mám to! Jako trojnásobný pradědeček sahám po knize Hany Kneblové Za časů našich prababiček a pradědečků a dočítám se, že mě porodní bába po příchodu na tento svět plácla přes zadeček, aby zjistila, jestli jsem živý. Následovala první koupel, která očistila mé tělíčko a dušičku. V prvních dnech života se mi vyhnuly křeče zvané „psotník“ a neumřel jsem ani na „úbytě“. Byl jsem správně donošen a porodní bába mě nemusela strčit do vyhřáté trouby kuchyňských kamen. Mé definitivní očištění od dědičného hříchu (křest) proběhlo pokropením svěcenou vodou bez účasti mé maminky, která v té době byla ještě pokládána za nečistou. Zabalen v zavinovací peřince jsem (prý) na sobě měl zdobený křestní čepeček, batistovou košilku a vyšívaný kabátek. Co mi dal můj křestní kmotr se nedochovalo, ale zlatá mince to zřejmě nebyla. 

Moje maminka nebyla šlechtična, ani manželka živnostníka či úředníka, a tak mě kojila sama – žádná kojná. V době mezi kojením jsem se uklidňoval „cumlem“ - to se do kousku čistého plátýnka pevně zavázal rozžvýkaný kus chleba nebo koláče, lžička kaše nebo vařený rozmačkaný brambor. Jestli mě uspávali odvarem z makovic nebo hadříkem namočeným do piva či tvrdého alkoholu, nevím, asi ne. Většinu času jsem tenkrát trávil v peřince pevně stažené povijanem (pruhem látky); moji rodiče se stejně jako ostatní kolem domnívali, že tak dojde k narovnání a zesílení mých končetin. Do postele si mě maminka nebrala, spával jsem v kolébce. Na tu moji rodiče měli a tak jsem nepoznal „hejčadlo“, což byla plachta uvázaná ve čtyřech cípech a pomocí provazů připevněná ke stropu. A v nůši mě nosila pouze má babička, která v té době pracovala v zemědělství.

Do svých čtyř let jsem zřejmě vypadal stejně jako mé malé kamarádky; nosil volné holčičí šatičky a měl dlouhé vlásky. Teprve později jsem dostal první kratší kalhoty, které neměly sešitý rozkrok. Důvod byl prostý – díky tomu mi nemusel nikdo neustále rozepínat a zapínat šle (kšandy) kalhot a mohl jsem si rychle kdykoli a kdekoli ulevit. Bosý a v dřevácích jsem snad nechodil.

Zasmáli jste se? To je dobře! Moje další paměti by už vždy k smíchu nebyly. Nastal čas úspěchů a proher, dobrých i špatných rozhodnutí, vítězství a omylů. Za některé se stydím. Spoustu z nich už nemohu vrátit a napravit. Naštěstí je tady současnost a přede mnou sice neurčitá, ale přece jen budoucnost, a tu ovlivnit mohu. Ke konci nespěchám, neboť – opět v souladu s mým milovaným Janem Amosem „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“. A vlastně nevím, jestli mám a budu v pamětech pokračovat. „Vždyť v životě člověka“, jak říkala Jindřiška Smetanová, „jsou skutečně závažné pouze dva dny: ten první a ten poslední“.