Není to tak dávno, co jsem zjistila, že člověk, kterého znám od dětství je spisovatel.
To se nestává tak často, proto si dovoluji paní Irenu Vackovou představit i vám. Jedná se o trhosvinenskou rodačku Irenu roz. Kopáčkovou, která již vydala několik knih. Pokud ji neznáte, pojďte se seznámit v krátkém rozhovoru.
A abych nezapomněla: Ireniny knížky koupíte i v Trhových Svinech v infocentru na náměstí.
Ireno, jaký vztah máš k Trhovým Svinům?
V Trhových Svinech jsem strávila dětství a mládí, chodila jsem tu do základní školy, mám zde doteď mnoho spolužáků a přátel. Vzpomínám, jak jsme chodili bruslit na nádrž u sídliště a koupat se na Velký rybník. Nejsilnějším zážitkem z dětství ale byla asi návštěva lidušky, jak jsme jí říkali, tedy lidové školy umění v zimních měsících. Jak hudebka, tak výtvarka sídlila tehdy v rohu na náměstí, co stojí dnes moderní bytový dům, tehdy zde stál omšelý dům bývalého soudu, kde za války mělo sídlo gestapo, tedy aspoň tak nám to tehdy vyprávěl pan kronikář. Přeběhnout zhasnutou chodbou v podvečer a projít kolem části, kde byly cely a dříve vězení, to bylo pro ostřílené povahy. Tedy aspoň, když je vám osm let, tak je to dobrodružství. Dnes bych se snad nebála, naštěstí ten dům už nestojí, tak to nemusím dokazovat.
Kde aktuálně s rodinou bydlíte a jaké máš zaměstnání?
S manželem a dětmi (dcerou a dvěma syny) bydlíme ve vesničce u Křemže pod horou Kleť, pracuji jako pedagog volného času, připravuji pro děti kroužky, tábory, vzdělávací programy. Je to zajímavá a smysluplná práce. Baví mne, když je práce kreativní a můžu při ní i improvizovat a taky si trochu hrát.
Teď už pojďme ke tvým knihám. Jak ses k psaní dostala?
No, předchůdci mých knih byly už mé slohové práce na základní škole. Češtináři mě museli nenávidět! Když zadali, že slohovka má mít minimálně dvě strany, většina spolužáků s velkými písmeny ob řádek pracně splnila kvótu a já odevzdala slohovku na deset stran. Když se učitel rozhodl, že máme odevzdat práci na tři strany, já mu přinesla skoro dvacet. No a pak mi to museli opravovat! To muselo být šílené….Doma při lampičce mi určitě nemohli přijít na jméno. 😊
Ve výsledku jsem měla horší známku než ti, co jim čeština nešla, protože snáze nasekáte pět chyb na dvaceti stránkách než na dvou. Takže to byly možná takové mé první romány.
Jaká byla tvoje první knížka a za jak dlouho následovaly další?
Moje první knížka, kterou jsem napsala, je vánoční příběh malého chlapce z Českého Krumlova, který čeká na zázrak. A já vlastně taky. Tato knížka dosud nevyšla. Stále leží v nakladatelství. Kvůli koronaviru se změnily ediční plány. Pak se zdražil papír. Už je to asi pět let, kdoví, jestli vyjde, třeba až se stane zázrak. S druhou knížkou jsem tedy nechtěla čekat a vydala ji sama, je to knížka krumlovských příběhů a pověstí, kterou jsem pojmenovala: Co si vyprávějí krumlovští andělé, další vydanou knížkou je knížka Malý mnich, skutečný dojemný příběh bhútánského chlapce, s nímž jsem se osobně setkala. Rok na to vyšly Pověsti a příběhy z Českého Krumlova II, tedy pokračování první knížky na přání čtenářů, protože první pověsti byly beznadějně rozebrané.
V podstatě napíšu a připravím jednu knížku za rok či dva. Je to můj koníček. Někdo běhá, někdo posiluje či jinak cvičí a je zdravější a krásnější, zato já sedím u počítače na pozadí a píšu. Běhám ale jako o život se svými postavami, cvičím s nimi a nejradši bych se s nimi dívala i do zrcadla, tedy pokud to jsou zrovna postavy mladých šlechtičen a ne starých vévodů…
Proč píšeš o Českém Krumlově?
Český Krumlov mám ráda a znám ho. Díky manželovi, který miluje historii, máme doma plno knih o dějinách, šlechtě a kulturních památkách Krumlova. A byl to právě manžel, který mne na zajímavé příběhy upozornil. Pak už stačilo vše přečíst, dohledat si něco v archivech, a aby to bylo čtivé, předělat látku do příběhu, protože nikoho nebaví číst jen pouhá historická fakta. Myslela jsem přitom zejména na děti, aby poznávaly historii svého okolí, aby je bavilo číst a hlavně získaly vztah ke knížkám, to je v podstatě mé celoživotní přání. Jenže pak se ukázalo, že právě proto, že jsou čtivé, berou mé knížky do rukou také dospělí. A že v počtu vedou na celé čáře. Ale v to, že děti přeci jen budou číst, stále věřím. Proto jsem připravila další knížku zase pro děti. Je poslaná do Albatrosu. Ententýky, dva špalíky, vyjde nebo půjde mezi šuplíky? ….
Plánuješ napsat i nějaký příběh z Trhových Svinů?
Zatím o Trhových Svinech nic napsáno nemám, ale třeba se v mých příbězích brzy také objeví. I když, vlastně už v nich jsou. Do novin a časopisů jsem psala fejetony a řada z nich se odehrála právě zde, v místě, kde jsem žila, i když tam není konkrétně pojmenováno. Budu to muset napravit.
Viděla jsem fotografie ze křtu jedné tvé knihy. Křtila ji velmi známá herečka.
Ano, mou knížku Malý mnich křtila v Praze Jitka Čvančarová. To ona pro chlapce, hrdinu knížky, pomáhala vybrat peníze a také ho v Bhútánu několikrát navštívila. Mou knížku si oblíbila při čtení svým dětem a byla tedy tou nejpovolanější osobou.
Krumlovské příběhy měl pokřtít, kde jinde, než v Krumlově, pan režisér Jiří Strach, ale bohužel v ten den onemocněl, zaskočil ho proto pan starosta a místostarosta, křest byl v krásném prostředí historického domu opředeného mnohými pověstmi a zároveň v jedné z nejstarších městských hudebních škol u nás – v Základní umělecké škole v Českém Krumlově.
Jak se setkáváš se svými čtenáři? Míváš besedy nebo autorská čtení?
Besedy dělám spíše výjimečně, je to dost časově náročné a navíc nejsem žádná známá osobnost, abych si myslela, že přijdou davy lidí, nicméně teď se s žádostmi o besedy roztrhl pytel a já je nechci odmítat, protože to bývají takové sice komorní, ale moc příjemné akce.
Navíc taková beseda, to pro mne vůbec není levná záležitost! Uvedu příklad - poslední byla před Vánoci v prachatické kavárničce Volné směry a musím zmínit, že tato kavárna je literární, tedy se tam prodávají knížky. No a já a knížky! Hned tu, co se mi líbí obálka či název nebo o níž jsem slyšela, vezmu do ruky, a už nepustím. Musím ji koupit. A kdyby taková knížka byla jen jedna, ale já si jich tam prohlédla hned několik. Prodala jsem tam sice pár svých knih, ale odvážela balík nově koupených! To je asi rodové zatížení, protože dědeček měl knihovnu s cca pěti tisíci svazky.
Se svými čtenáři se tak proto více setkávám na sociálních sítích, nejčastěji na facebooku (knížky pověstí mají i své stránky https://krumlovstiandele.webnode.cz) nebo když mi napíší email (vackova.mos@gmail.com) Nejvíce mne potěšil čtenář, kterému se dostala do rukou má knížka Malý mnich, a on mi pak napsal, že nutně potřebuje ještě dalších devět těchto knížek, protože prý si tuto krásnou knížku s neskutečně silným příběhem musí přečíst všichni jeho přátelé a dostanou ji tak jako dárek…
Nezbývá než dodat, že krásné ilustrace dvou knih krumlovských pověstí malovala Tereza Křemínská a Malého mnicha ilustrovala Terezie Vavrošová. Jak jsi sehnala ilustrátorky pro své knížky?
To je tajemství! Ale já ho čtenářům prozradím. Můj další koníček jsou totiž obrázky a ilustrace dětských knih. Vždy jsem si všímala ilustrací knížek, které jsem četla a posledních skoro dvacet let knížek, které jsem četla svým dětem. A že jich nebylo málo! Znám proto snad všechny současné české ilustrátory a řadu zahraničních. A samozřejmě ty, jejichž ilustrace se mi nejvíce líbily, jsem oslovila, když byla knížka skoro na světě. Jenže takový ilustrátor nejen, že něco stojí, ale také je na dva roky dopředu zamluvený! A tak jsem musela oslovovat další a další. Z kvality jsem myslím neslevila, akorát jsem dala šanci autorkám, které zatím žádnou knížku neilustrovaly! A jak jsem je tedy objevila? Našla jsem jejich úžasné obrázky na Fleru. Určitě ty webové stránky znáte, je tam spousta nádherných výrobků šikovných kreativních lidiček.
Co bys čtenářům z Trhových Svinů a okolí chtěla popřát do roku 2024?
Přeji všem hlavně zdraví a také, ať si knížky najdou cestu i do vašeho života a hlavně k vašim dětem! Ať s nimi zažijete legraci, poučení, hrůzu (lépe s knihou než v opravdovém životě), dojetí, sounáležitost… Také přeji, ať vaše hezké městečko vzkvétá a protože už bylo i ve filmu (zrovna jsme si ho doma o Vánocích s manželem pouštěli, jmenoval se Neříkej mi majore), ať o něm ještě někdo napíše krásnou knihu! A opravdu to nemusím být já, ale třeba nějaký opravdový a slavný spisovatel.
Rozhovor připravila
