říká psycholožka Mgr. Kristýna Marková
V prostorách trhovosvinenské polikliniky před několika týdny otevřela Mgr. Kristýna Marková svou psychologickou poradnu. Atraktivní a v současné době tolik žádaný obor i svou praxi nám ochotně přiblížila v následujícím rozhovoru.
Kristýno, jaká byla Vaše cesta k psychologii?
Jsem trhovosvinenská rodačka, po zdejší základní škole a gymnáziu jsem vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Už když jsem byla na střední škole, vnímala jsem, že psychologie je obor, kterému se opravdu chci věnovat. Začala jsem se zajímat, o co jde, a postupně mi došlo, že jsem zřejmě našla svůj smysl života. Je to něco, čemu Japonci říkají ikigai – spojení toho, co miluji, v čem mohu být dobrá, přináší to užitek ostatním, a dokonce mě to uživí. Není to tedy pro mě jen práce, skutečně je radost být při tom, když se lidé dokáží posunout a jejich situace se zlepšuje. Pokud mohu pomáhat, je to pro mě sebenaplňující pocit.
V čem spočívala příprava v oboru?
Faktem je, že i když mám za sebou pětiletou vysokou školu, při studiu mi výrazně chyběla praxe. Proto se vzdělávám dál prostřednictvím celé řady kurzů – např. mám za sebou roční výcvik kompletní krizové intervence, kurz Psychologa ve zdravotnictví, kurz práce s terapeutickým pískovištěm, pedagogické minimum, dokončuji si čtyřletý výcvik poradenských a terapeutických dovedností Life Dynamic s akreditací Ministerstva školství ČR. Spousta vzdělávání je ale ještě přede mnou. Náš obor je prostě o neustálém studiu, nekončícím se učení a prohlubování znalostí. V této oblasti se také v poslední době budou měnit i zákony, které budou nároky na psychology a psychoterapeuty ještě zpřísňovat. Bohužel, už teď je žalostně málo odborníků a tento postup zřejmě jejich počet ještě zúží.
Proč je to tak?
Ono je to vlastně v pořádku. V naší společnosti se pohybují různí „psychošmejdi“ a lidé bez základních znalostí, dovedností a erudice, kteří svými radami mohou v křehké psychice svých svěřenců napáchat ohromné škody.
Co vlastně v psychologii znamená – krizová intervence?
Krizová intervence řeší akutní zátěžové situace. Nicméně do krize se člověk může dostat i obecně složitými momenty ve svém životě - v manželství, při finančních nebo zdravotních problémech, při ztrátě někoho blízkého apod. Já tuhle část psychologické práce mám ráda.
Jak se postupuje?
Je zásadní rozdíl v tom, v jaké situaci se ocitáme, odtud se pak odvíjejí i techniky pomoci. Když například přijedeme k autonehodě a musíme pomoci lidem v akutní krizi, nebo když o pomoc požádá člověk, který se cítí jako natlakovaný hrnec, jenž své emoce a problémy už sám nezvládne. V té největší krizi bychom měli člověku zajistit bezpečí, klid a jistotu, že teď se už nic nestane. Postarat se o to, aby se vyspal a najedl. Najednou se totiž vše zúží na základní životní potřeby, a ač se to nezdá, právě tyhle věci jsou pro začátek naprosto klíčové. V akutním stresu totiž probíhá fyziologická reakce podobně jako v pravěku, když nás ohrožovala třeba nějaká šelma. My najednou s tím dravcem bojujeme nebo před ním utíkáme a máme jediný cíl – přežít. Často vypínáme trávicí ústrojí, máme nesnáze s pamětí, nemůžeme spát. Tím, že se pak problémy tohoto typu nabalují, se situace jen zhoršuje.
Mohla byste prosím přiblížit, co od Vás lidé nejvíce potřebují?
Chodí ke mně děti, dospívající i dospělí. Přicházejí většinou s tím, že jsou nespokojeni ve svém životě, necítí se dobře, nachází se právě v nějaké akutní krizi nebo se potřebují někam posunout. Pomocí různých psychologických metod se jim pak snažím pomoci nasměrovat je na jejich novou cestu. Věřím v to, že pravým expertem na svůj život je člověk sám. Nedávám proto žádné rady, nepoučuji, nehodnotím a neříkám, co přesně mají mí klienti udělat. Nakonec tu situaci a často i její řešení pojmenují sami. Jsem v tu chvíli jejich průvodcem a podporou a poskytnu jim prostor, kde si to celé mohou uvědomit.
Jak to prakticky probíhá?
Měli bychom mezi sebou navázat vztah důvěry a otevřenosti, který je zásadní. Prospěšná je pravidelnost sezení, někdo chodí každý týden, někdo jednou za čtrnáct dní. Někdo dochází půl roku, rok, někdo pouze měsíc, někdo přijde jen jednou. Je to hodně individuální a těžké odhadovat. Někdy řešíme pocity tady a teď, sebepoznání skrze přítomný okamžik, jindy dětství, nebo trénujeme relaxaci apod. Často se u klienta dostaví úlevný pocit, že se konečně může svěřit někomu, kdo jej skutečně vnímá a aktivně mu naslouchá. Není na to své trápení sám, jsme na to najednou dva a společně můžeme jít dál.
Zdá se, že psychických problémů obecně přibývá….
Domnívám se, že v tomto ohledu je poněkud zastaralý systém. Například děti se o pozitivním duševním zdraví nebo o psychohygieně vůbec neučí. Nevědí, jak pracovat se svými emocemi, co udělat pro to, aby měly zdravou duši. Je fajn, že se dozvědí o zdravém životním stylu, o tom, že si mají denně čistit zuby a jíst ovoce a zeleninu, ale tohle se zanedbalo. Přitom je dokázáno, že je vše provázáno – pokud se duševně cítíme dobře, jsme výkonnější, máme lepší výsledky, snadněji se koncentrujeme, vše jde ruku v ruce.
V čem naopak vidíte posun k lepšímu?
Díky osvětě a vlastně i epidemii covidu se pomalu maže stigma duševních nemocí. Dříve byl psychicky nemocný člověk prostě blázen, musíme se ho bát a izolovat jej od společnosti. Duševní nemoc ale není něco, za co se musíme stydět. Je to onemocnění jako každé jiné. Když nás bolí břicho, jdeme k doktorovi. Když nás bolí duše, tajíme to, nesvěříme se a často pomoc nevyhledáme, což je škoda. Pokud já sama při sezení odhalím, že můj klient by zřejmě potřeboval specializovanou péči a jeho problémy jsou závažnější (diagnostikovat sama nemohu), doporučím ho jinam, i když je mi jasné, že sehnat odborníka je v dnešní době složité.
Jak Vy sama pečujete o svou duši?
Prošla jsem si osmitýdenním kurzem s názvem mindfulness – v překladu plná mysl, všímavost, umění žít tady a teď, uvědomovat si přítomný okamžik bez posuzování, hodnocení a očekávání. To mě posunulo k tomu, abych nepřemýšlela, co se stane za chvíli, co budu dělat doma, až skončí tento rozhovor apod. Ukotvím se v tom, co právě teď vidím, vnímám, slyším… tento koncept mi přináší ohromnou radost. Zastavit se, zhluboka dýchat, to je skutečně velmi osvobozující. Mám také opravdu skvělé rodinné zázemí, bez kterého bych svou práci vůbec nemohla dělat. Snažím se udržovat kvalitní vztahy s kamarády, pěstovat koníčky, hraju třeba ochotnické divadlo – to mě hodně naplňuje.
Co Vám v poslední době ještě udělalo radost?
Potěšilo mě, jak velký ohlas mělo moje psychologické okénko v podloubí na náměstí. Krátce řečeno je to klasická vitrínka - nástěnka, kam chci přidávat zajímavé informace ze světa psychologie a šířit osvětu o duševním zdraví. V čase internetu jsem nejdřív byla trochu pro smích, ale pak se ukázalo, že to byl mimořádně úspěšný tah. Dnes každý tráví čas na sociálních sítí, ale já chtěla, aby se lidé u okénka zastavili a něco zajímavého se dozvěděli. Nedávno jsem tam třeba instalovala zrcadlo s popiskou, že ten, koho zrcadlo zobrazuje, je člověk, který je odpovědný za tvoje chování, postoje, nálady apod. Jinými slovy – jsi to jen ty sám, nikdo jiný. Ty máš život ve svých rukou a můžeš si ho tvořit. Vyvolalo to ohromnou zpětnou vazbu! Těší mě moc, když o tom pak mohu s lidmi diskutovat….
O Vaše poradenství je zřejmě velký zájem...
Musím říci, že zájem je fakt enormní. Chci a snažím se poskytovat péči kvalitní, navíc ji vybalancovat s časem strávený s rodinou – jsem aktuálně na rodičovské dovolené. Mělo by také zaznít, že z celé šíře psychologického oboru mohu nabídnout jen část, nepřísluší mi například stanovovat diagnózy, jak jsem už řekla, apod. Chtěla bych ještě skutečně moc poděkovat Městu Trhové Sviny za výborný přístup i podmínky, díky nimž tady mohu být a pracovat. Pro mě je opravdu klíčové, že své služby nabízím právě ve svém rodném městě, je to takový můj přístav.
Děkuji za rozhovor.
Text a foto: