Až se zima zeptá, co jste dělali v létě, co odpovíte? Sklep jsme naplnili domácími kompoty a kečupy z přebytků rajčat, za teplých vlahých nocí jsme uháčkovali deku, kterou se v zimě zahřejeme, procestovali jsme kus republiky a teď se díky fotografiím prohlíženým u plápolajícího krbu vracíme zpátky do vzpomínek …. Já osobně bych ráda odpověděla, že jsem se snažila co nejvíce rozpohybovat své po zimě ztuhlé tělo. Vždy s příchodem jara, mě to „chytne“, začnu běhat, skákat, jezdit na všem možném, co ovládám vlastním motorem, jen abych se hýbala. S příchodem babího léta mě tento elán pomalu opouští a opět se spíše přesouvám na gauč. Ale jsem ráda, že jsem přes léto pro sebe a své zdraví něco udělala.
Zdraví si vizualizuji jako letadlo. Je to stroj, který se může kdykoli porouchat. Jeho let je závislý na kvalitním palivu, životnost záleží na pravidelném servisu, kdy vadné komponenty jsou nahrazovány novějšími, ovlivňují jej povětrnostní podmínky a občas hrozí srážka s cizím tělesem. Když churavíme, letadlo klesá nebezpečně k zemskému povrchu, když opět nabydeme zdraví, vzlétá vzhůru k oblakům a prolétává vesele mezi mraky ve vysoké troposféře. Každý je v průběhu letu svého života v různé výšce, na různé trajektorii. Je důležité, aby „éro“ pravidelně létalo, čím déle zůstane zaparkované v depu, tím těžší bude rozjezd po ranveji.
Co se pohybu týče, ruku na srdce, mohli a měli bychom se hýbat více. Dokud to jde… Moje babička Hela, jak ráda na ni vzpomínám, trpěla silnou artrózou a již v padesáti letech ji měnili kyčelní kloub. Sice ji tato operace zbavila každodenních bolestí, pohyblivost však zůstala už navždy omezena. Pamatuju, jak mi vyprávěla se zasněným nostalgickým pohledem na fotografie zachycující tatranské vrcholky, jak ráda v mládí lezla po horách. Po babičce jsem zdědila nejen vlnité vlasy a vášeň pro knihy s dobrodružnou tematikou, ale též kyčle. Občas se ony „potvory“ ozvou a při pohybu bolí. Vždy si vzpomenu na babičku a na její dobře míněné rady „kdykoli to půjde, zapomeň na auto, dojdi tam pěšky, choď, co nejvíc, dokaď tě nic nebolí“. Tehdy jsem to nebrala vážně, pohyb byl pro mě samozřejmý a co je samozřejmé, není vzácné a nevážíme si toho, až pak, když to ztratíme…Ale, i když to bolí, pořád zůstává pohyb nejdůležitější zbraní proti většině neduhů. Proto zapomeňme schválně nějaký den klíčky od auta doma, zavřeme oči před výtahy a pěkně se zapoťme ….nečekejme, až se zima zeptá. Nikdo nevíme, zda jsme uprostřed našeho životního letu, či pomalu přistáváme na ranveji. Kolik paliva nám vlastně ještě zbývá?
Kontakt: Telefon: 725 342 656 E-mail: lenka.rodejova@ledax.cz