Letos je tomu právě 45 let, co spatřil světlo světa první walkman. Co to vůbec je walkman? Většina lidí a nejen mladých lidí nevyjde ven bez sluchátek na uších. No, dnes spíše v uších. V nich pravděpodobně zní nějaká muzika. Jak šel tedy čas s poslechem hudby na cestách mimo domov či kancelář?
Walkman
Do července roku 1979 používali kazety na cestách především novináři – Sony pro ně mělo kazetový diktafon Pressman. Byl kompaktní a snadno použitelný, ale pouze monofonní a i jeho zvuková kvalita odpovídala určení – záznamu hlasu z mikrofonů. Navíc byl, jako pracovní nástroj pro profesionály, velmi drahý.
Do příběhu vzniku walkmanu vstupuje jeden za zakladatelů společnosti Sony, Masaru Ibuka. Tomu se zalíbilo při dálkových služebních cestách poslouchat operu, využíval k tomu profesionální kazetový rekordér Sony TC-D5. Pro takové využití byl ale příliš velký a těžký, navíc byl z pohledu běžného uživatele ukrutně drahý. Ibuka tedy požádal vývojový tým, aby mu vytvořil něco menšího, lehčího, ale zároveň vhodného na stereofonní poslech hudby.
Jako základ nakonec posloužil diktafon Pressman, ve kterém byla signálová elektronika přepracována na stereofonní, byla vynechána elektronika potřebná pro nahrávání a v mechanice byla použitá jiná konfigurace magnetických hlav – vynechána mazací a signálová, zaměněna za stereofonní. V tu chvíli do příběhu walkmanu vstupuje druhý zakladatel Sony, Akio Morita. Ten totiž v přehrávači ušitém na míru Ibukovi rozpoznal věc, která by mohla nadchnout mladé lidi.
A tak vznikl TPS-L2, první komerčně prodávaný osobní kazetový přehrávač na světě. Díky využití levnějších dílů a dalších úspor oproti profesionálním strojům se podařilo srazit cenu na 150 dolarů, což tehdy nebylo málo (je to ekvivalent dnešním 650 dolarům), ale pořád to byl zlomek ceny jeho profesionálních předchůdců. Sony mu dalo pro japonský trh jméno Walkman, ale nakonec se prosadil celosvětově a v podstatě se stal synonymem celé kategorie.
Na začátku byly prodeje vlažné, Sony proto vyzkoušelo kontaktní kampaň. Brigádníci chodili s přehrávači a sluchátky po ulici a dávali kolemjdoucím přehrávač poslechnout a vyzkoušet. Jak to nakonec dopadlo, vědí dnešní čtyřicátníci a starší sami – osobní kazetový přehrávač či walkman měl nějaký čas prakticky každý.
Ty nejjednodušší měly pouze tři tlačítka: přehrávání, přetáčení dopředu a stopku pro zastavení reprodukce. Tedy to, co umožnila konstrukčně nejjednodušší mechanika. Připravené byly pouze na kazety typu Normal a nahrané bez aktivního systému potlačení šumu. Většinou k tomu výrobce přidal i přijímač rádia, ladilo se otočným kolečkem a naladěný kmitočet ukazovala posunující se ryska na stupnici. Na uložení předvoleb zapomeňte.
Na opačné straně cenového spektra byly stroje s autoreversní mechanikou, která na konci pásky přepnula směr převíjení a obvody pro snímání tak, aby se přehrála druhá strana kazety i bez jejího fyzického otočení. Rychle přetáčet pásku pochopitelně uměly oběma směry. Drahé modely uměly přehrávat i kazety typu Chrom a Metal a měly obvody pro přehrávání nahrávek pořízených s redukcí šumu Dolby B a C. Zpravidla nechyběl ekvalizér a posilovač basů pro rozhýbání línějších sluchátek. Vysoké modely měly digitálně laděné rádio a předvolby, kam si posluchač mohl oblíbené frekvence (stanice) uložit. Poslední generace měly elektronicky ovládanou mechaniku řízenou mikrospínači, díky čemuž mohly mít i dálkový ovladač na kabelu sluchátek.
Walkmany zpravidla poháněly dvě tužkové „AA“ baterie a protože jejich spotřeba nebyla malá, populární byly NiCd a později NiMH akumulátory. Jejich nabití trvalo i deset hodin (podle kapacity baterie a rychlosti nabíječky), a tak měl uživatel walkmanu zpravidla dvě až tři sady, které střídal. Některé modely bylo možné napájet pomocí síťového adaptéru ze zásuvky, což se hodilo při poslechu doma. Poslední generace měly speciální akumulátory, které na jedno nabití vydržely déle a bylo možné je nabíjet přímo v přehrávači.
Walkman se vešel spíše do kapsy u vesty nebo bundy než do kalhot, mnozí jej nosili na „klipsu“ za opaskem, nebo v ledvince. To býval velmi praktický vak na osobní drobnosti nošený na opasku v oblasti mezi pupkem a klínem, se kterým se dnes na ulici již nikdo neukáže, protože je považován za stejné faux pas, jako ponožky v sandálech.
Na jednu kazetu se vešlo nejčastěji 60 nebo 90 minut hudby či mluveného slova, takže do batohu nebo ledvinky bylo vedle walkmanu ještě potřeba přibalit několik kazet, aby bylo na výběr dle chuti. Dnes by mohlo někoho zarazit, že nešlo spustit od začátku okamžitě libovolnou skladbu, na kazetách se poslouchaly skladby jedna po druhé, jak byly nahrané, a pokud jste chtěli konkrétní, museli jste ji postupným přetáčením a kontrolními poslechy nejprve nalézt. Kvalitní a dobře udržované přehrávače nabídly i velmi kvalitní zvuk, jen zpravidla nebylo ideální poslouchat při běhu, otřesy působily rozkolísání rychlosti posuvu pásku, což bývalo silnou motivací zase přejít do běžné chůze.
Discman
Uběhlo pouhých pět let od uvedení walkmanu a na trh se dostal i první přenosný přehrávač hudebních kompaktních disků. Opět za ním stála společnost Sony. První model se jmenoval D-50 a plán byl jednoduchý: navázat na úspěch kazetového walkmanu, jen v modernější podobě s digitálním médiem.
Výhody byly jasné. Přehrávač dostával z CD hudbu ve vyšší technické kvalitě, zcela bez šumu a vyloučeno bylo samozřejmě kolísání otáček, a tedy i tonality záznamu. Po vložení disku jste mohl během pár sekund poslouchat kteroukoli skladbu, stačilo pár stisků tlačítka. Dnes samozřejmost, ale ještě si pamatuji, jak mne to tehdy fascinovalo.
Úspěch se dostavil, většina dnešních třicátníků a starších z osobního CD přehrávače, který u Sony pojmenovali Discman, muziku v nějaké fázi života poslouchala. A s pobavením můžeme dodat, že často nabízely lepší zvuk než sluchátkový výstup leckterého dnešního smartphonu.
Začátek nebyl jednoduchý, protože osobní CD přehrávač fungoval spíše v režimu „přenes – polož – poslouchej“, za chůze či běhu nebyl příliš použitelný. Otřesy totiž rozechvěly disk i optiku, a laser tak ztrácel stopu a přestával číst. Někdy se to projevilo „jen“ krátkými výpadky v reprodukci, jindy ztratil stopu úplně a po uklidnění situace musel nalézt místo přerušení a pak pokračovat ve čtení, což mohlo znamenat i několikasekundový výpadek.
Výrobci se tento neduh snažili různě konstrukčně eliminovat, ale definitivní řešení přišlo až v roce 1995 s představením elektronické funkce „anti-skip“. Ta spočívala v elektronické paměti (RAM), do které se načítala data z disku „do zásoby“ tak, aby zde byla dostatečná rezerva, než se po otřesech čtení z disku zase obnoví. Paměť dokázala uložit alespoň 3 sekundy, standardem bylo rychle 10, později i 45 sekund. S osobními CD přehrávači tak šlo najednou i běhat a reprodukce byla stabilní i během silnějších otřesů.
To, že před představením anti-skipu uplynulo desetiletí, bylo jedním z důvodů, proč discmany dlouho sdílely společný trh s walkmany. Rozšíření osobních CD přehrávačů pak také pomohlo zlevnění, a tedy rozšíření vypalovacích CD mechanik do počítačů a prázdných disků – hudební sbírky na CD se tak začaly rychle rozšiřovat.
Ke konci „éry“ dokázaly být osobní CD přehrávače tenoučké a s půdorysem ne o moc větším než samotný disk. Pomohl tomu i přechod na speciální ploché baterie, které zabíraly méně místa než dříve používané tužkové „AA“ akumulátory.
MiniDisc
Osm let po představení osobních CD přehrávačů byla představena další přenosná verze přehrávačů pro nové médium, tentokráte MiniDisc. Opět za sním stojí společnost Sony.
Bylo to však o vlásek. Ve stejném roce jako MiniDisc společnosti Philips a Matsushita společně představily formát DCC – Digital Compact Casette, tedy digitální kompaktní kazetu. Samotné médium bylo v podstatě shodné s běžnou kazetou, pásek byl ovšem chráněn posuvným krytem, který se odsunul při vkládání do přehrávače. Záznam byl digitální, takže odpadl šum a kvalita reprodukce se celkově zlepšila. Výhody záznamu na menší optické médium s přímým přístupem ke každé skladbě však převážily a DCC postupně upadlo v zapomnění.
Takže je tu MiniDisc, malý optický disk uzavřený v pevné plastové schránce, na který se vejde až 74 nebo 80 minut záznamu (podle média), tedy stejně jako u hudebního CD. Ačkoli vzniknou i samostatné přehrávače, většina modelů jsou rekordéry, hudbu si na ně z CD (digitálně přes optický kabel) nebo analogově z jakéhokoli jiného zdroje můžete sami nahrát. Digitální signál je ztrátově komprimován pomocí kodeku ATRAC, jinak by se na maličké médium vešel jen mnohem kratší záznam, ale výsledky jsou velmi dobré. V pozdějších generacích kodeku dokonce výborné.
MiniDisců v krabičkách se do kapes a batohu vejde spousta a zařízení se konečně vejde doopravdy do kapsy. Přístroj na videu je trochu výjimkou, ostatně byl určen i k profesionální reportérské práci v rozhlase. Z hlediska ovládání byl minidiskový přehrávač prakticky stejný jako osobní CD přehrávač.
MiniDisc se nikdy nestal úplně mainstreamem. Jednak se lidem nechtělo přesouvat své hudební sbírky na jiná média, jednak kopie z CD na MiniDisc probíhala v reálném čase, zatímco z CD na CD bylo za pět minut hotovo a média byla o poznání levnější.
Za dalších 6 let přišla revoluce v podobě přehrávače digitálních souborů. V případě „přehrávačů digitálních souborů“, pro které se vžilo označení „MP3 přehrávač“, nestála u zrodu žádná slavná firma. První model uvedl na trh korejský SaeHan a další z prvních modelů například Diamond Multimedia. Na začátku byly v podstatě k ničemu. Měly 32 MB paměti, takže buď se na něj vešlo 4 – 5 skladeb, nebo musely být v příšerné kvalitě.
Poté následovaly modely se slotem pro paměťovou kartu, pamatuji Thomson Lyra, který byl nabízen s Compact Flash kartami s kapacitou 64 nebo 128 MB. Na 128 MB kartu už se jedno album ve slušné kvalitě vešlo. Problém byl v přenosu dat, USB 2.0 se začalo objevovat až v roce 2000, takže mnoho uživatelů karty plnilo přes paralelní port, nebo v lepším případě USB 1.0. To bylo k uzoufání zdlouhavé. A představa, že jste k přehrávači měli třeba deset karet, byla v podstatě utopie – paměti byly tehdy velmi drahé.
Přehrávače tak byly nejprve především pro technické nadšence, kteří stahovali hudbu ze sítě Napster nebo torrentů a vypalování MP3 souborů na CD pro přehrávání v discmanech (které se ke konci své éry tento formát naučily) jim přišlo málo high-tech. Jenže s klesající cenou pamětí rostla ta dostupná v přehrávačích a s paměťmi nad 2 GB se již dalo fungovat.
Později vznikly takzvané „jukeboxy“, tedy přehrávače s vestavěným pevným diskem o kapacitě v řádu desítek gigabajtů, na které se většině posluchačů vešla celá hudební sbírka. Stovky alb v kapse, to byl, jak se říká, „gamechanger“. Mezi průkopníky patřila společnost Creative, nicméně největšího úspěchu dosáhl Apple s přehrávačem iPod.
Ve videu a na fotkách máme trochu kuriozitu. Je to Microsoft Zune první generace, kterým chtěl Microsoft dobýt pozice, jež budoval Apple s iPodem. Jak to dopadlo, ví každý. Nicméně i po osmnácti letech je přehrávač stále plně funkční, včetně původního akumulátoru.
Přehrávače digitálních souborů se vyrábějí dodnes. Jde ale o špičkové modely určené pro náročné posluchače, ze kterých se dávno nepřehrávají „empétrojky“, ale nejčastěji bezztrátově komprimované soubory s vysokým rozlišením, tedy v kvalitě prakticky studiového masteru.
Streamování hudby
A tím se dostáváme do současnosti. V chytrých telefonech máme na výběr nepřeberné množství různých streamovacích služeb a v těch máme okamžitě k dispozici více hudby, než stihneme za celý život poslechnout. Jako kdyby za vámi jel neustále konvoj kamionů s kazetami, přičemž by vám vždy někdo okamžitě podal tu, co si právě chcete pustit. Navíc v lepší kvalitě. Mnohé streamovací služby dnes nabízejí hudbu i ve vysokém rozlišení, tedy v kvalitě blízké tomu, jak byla nahrávka ve studiu pořízena.
(zdroj: idnes.cz)