608 436 941

Pamatujete audiokazety?

Autor: Jaroslav Salcer | Zveřejněno: 28. března 2021 | 10x

Slovo audiokazeta bude mládež zřejmě hledat pomocí Googlu. To nevadí, ale za připomenutí určitě stojí. Ve věku 94 let zemřel totiž její vynálezce Lou Ottens, který jako zaměstnanec firmy Philips vynalezl audiokazetu a představil ji na veletrhu elektroniky v roce 1963.

Louis Ottens začal ve společnosti Philips pracovat v roce 1952 a o osm let později se stal šéfem nově vzniklého vývojového oddělení v belgickém Hasseltu. Pracovali zejména na přenosných rekordérech, tehdy samozřejmě ještě cívkových. Právě nešikovnost manipulace s rozměrnými a choulostivými cívkami magnetických pásků u přenosných magnetofonů (tedy často v terénu) vedla Ottense a jeho tým k vývoji odolnějšího a praktičtějšího formátu. „Otravoval mne neohrabaný a uživatelsky dost nepřívětivý systém cívkového systému. Tak jednoduché to je,“ uvedl Ottens později v jednom rozhovoru. 

Nové médium se muselo vejít do náprsní kapsy, Ottens to podle serveru Dutch News testoval pomocí dřevěného modelu. Kompaktní kazeta schovala zásobovací i odebírací cívku do plastového pouzdra a pásek byl veden tak, aby jej nebylo nutné do mechaniky magnetofonu ručně zavádět. 

Jak to fungovalo? Hudba byla v kazetách nahraná na magnetické pásce. Je to plastová páska široká 3,81 mm, u 60min kazety silná 16 µm, u 90min kazety 11.2 µm, je tedy tenčí než lidský vlas. Páska je potažená feromagnetickým materiálem. V mechanice magnetofonu páska prochází nad magnetickou hlavou, která při záznamu feromagnetickou vrstvu zmagnetizuje podle zvukového signálu, při záznamu pak stejná hlava tento magnetismus snímá a přetváří zpět na elektrický zvukový signál. Páska se v kazetě při přehrávání i záznamu posouvá konstantní rychlostí 4,76 cm za sekundu, v 60 minutové verzi jí je zhruba 90 metrů.

Jako feromagnetický materiál byl zvolen oxid železitý, Fe2O3. Od roku 1970 jsou kazety s páskem s tímto materiálem označovány jako "normal", případně IEC I, aby byly odlišeny od kazet s novějšími a kvalitnějšími feromagnetickými materiály.

Kazety se záznamovou vrstvou z oxidu železitého měly jednu nevýhodu - limitovanou zvukovou kvalitu. Výrobci tedy hledaly její vhodnější složení. První úspěch zaznamenala v roce 1970 společnost DuPont (mimo jiné vynálezce kevlarových vláken) s vrstvou oxidu chromičitého, CrO2. Tu v roce 1974 vylepšila přidáním příměsí kobaltu společnost TDK a vznikla tak třída kazet nazývané "chrome", IEC II, česky "chromky". 

S využitím systému potlačení šumu Dolby B nebo Dolby C bylo možné dosáhnout perfektní kvality reprodukce, především většího odstupu zvukového signálu od šumu. Úskalím těchto systémů byla potřeba reprodukovat kazetu na stejném magnetofonu, na jakém byla nahrána. Stačilo totiž, aby měly dva magnetofony nepatrně jinak nastavenou kolmost hlavy na pásek a kvalita zvuku s využitím systému Dolby velmi utrpěla.

Kazety sloužily i jako datové médium pro přenos počítačových programů a her. Na snímku datová kazeta Hewslett-Packard. Programy šlo šířit a nahrávat i prostřednictvím rozhlasového či televizního vysílání - digitální data zněla po převedení do analogové formy jako nepříjemný šum, cvrkot a pískot. Na tyto kazety šlo nahrávat i hudbu, zvuková kvalita však nebyla ideální.

Na rozdíl od kompaktních disků, USB pamětí nebo pevných disků, kvalita kazety měla naprosto zásadní vliv na kvalitu zvuku, který na ní dokázal být zaznamenán a následně zpětně přehrán. Japonské kazety Maxell patřily mezi nejkvalitnější, ale v komunistickém Československu se poměrně špatně sháněly a byly velmi drahé. Stály 105 Kčs v době, kdy se běžný plat pohyboval kolem 1000 - 1600 Kčs.

Při představení nového média na veletrhu IFA 1963 se užíval slogan „menší než krabička cigaret“. Aby se zabránilo vzniku konkurenčních nekompatibilních formátů, domluvil se Philips s japonskou společností Sony a ta začala Philipsem patentovaný systém používat – a vznikl tak celosvětový standard. 

Nejvíc Ottens litoval, že maličký přenosný přehrávač, dnes známý pod názvem walkman, vyvinula jako první společnost Sony a ne Philips. Veřejnost si tak častěji kazety spojuje právě se Sony.

Kazeta je ve srovnání s dnešními médii mechanicky velmi složitá. Základem jsou dvě cívky, z nichž z jedné se magnetická páska odvíjí (zásobovací cívka - 1) a na druhou (odebírací cívka - 2) navíjí. Pro šetrné vedení pásky v ostrém úhlu je v dolních rozích kazeta vybavena vodícími válečky (3), které se díky tření pásky točí kolem své osy. V místě, kde pásek prohází po magnetické hlavě (která čte dříve zaznamenaný zvukový signál, nebo nahrává nový) je přítlačný polštářek (5), zajišťující dokonalý kontakt pásku s hlavou. Za ním je magnetické stínění (4). Velmi důležitý je otvor pro hnací kladku (6), která ve spolupráci s gumovým válečkem zajišťuje přesnou rychlost a naprostou plynulost pohybu pásky.

Stejná dvojice firem, Philips a Sony, stála o devatenáct let později i za vývojem a uvedením digitálního formátu Compact Disc, tedy CD. I v tomto případě byl Ottens ve vedení nizozemské části vývoje.

Zvukových kazet se celosvětově prodalo víc než sto miliard a ačkoli jej zejména v devadesátých letech prakticky vytlačil digitální systém CD, své uživatele nachází i dnes.

(Zdroj: technet)