608 436 941

Byli jsme v Praze. Na divadle.

Autor: jk | Zveřejněno: pondělí 20. října 2025 | 2x

No a co, řeknou si asi mnozí čtenáři TSL.

Pravda, doby, kdy zájezd na divadelní představení do Prahy byl velkou společenskou událostí (viz televizní seriál Chalupáři), už jsou dávno pryč. Ono už také dávno neplatí ani známe přísloví „Mám hlad jako herec!“

Ale ať tak, či onak. Pro mnohé je stále cesta do našeho hlavního města něčím výjimečná. Navíc jsme se zájezd na odpolední divadelní představení Geniální nápad rozhodli ještě doplnit dalšími zážitky. Nabídku na procházku pasážemi v okolí Václavského náměstí využila většina účastníků. Ale protože jsme z autobusu vystupovali přímo u Fantovy budovy Hlavního nádraží, nemohli jsme opominout ani ji. 

Vždyť je nejen hezky opravená (alespoň větší část), ale i tady je vidět leccos zajímavého. A nejde jen o vstupní prostor s kavárnou a erby několika evropských měst, se kterými měla Praha v začátcích železnice spojení, ale i o artefakty připomínající týdny před vznikem 2. světové války.

Pohled na repliku dveří osobního vlaku s otisky dospělých a dětských dlaní, stejně jako bronzová socha Nicolase Wintona se dvěma dětmi a zavazadly, musí v každém vyvolat dost stísněný dojem. Co museli všichni při tomto loučení prožívat?

Cestou z nádraží jsme museli překonat Vrchlického sady, přezdívané, asi ne náhodou, Pražský Sherwood. I to je zážitek. I když je to spíše velmi smutný pohled. Mně osobně daleko více ale zatrnulo až po návratu, když jsem se z televize dozvěděl, že právě ve Vrchlického sadech byl cca ve 13:00 zadržen nebezpečný vrah, který dostal vycházku z bohnické psychiatrie. Proč mi kvůli tomu zatrnulo? My jsme tudy totiž procházeli okolo 12:25. Byla ta nebezpečná osoba už tady nebo dorazila později?

Na nebezpečí žloutenky jsme se preventivně připravovali, ale že by nás mohl ohrozit lékařský experiment? Tak to asi nemůže napadnout nikoho.

Stavební práce na Václavském náměstí nám přece jen při příjezdu způsobily menší časové zpoždění, takže vznikly obavy, zda budeme mít dostatek času se někde v klidu naobědvat. A tak jsme raději vynechali první část pasáží v horní části Václavského náměstí, dokonce jejich největšího labyrintu.

Vstoupili jsme do nich až U Stýblů (pasáž Alfa), ale předtím jsme si řekli alespoň pár slov o Lucerně. Víte, že se zde začalo se stavbou zimního stadionu a teprve po zahájení stavebních prací se zjistilo, že prostor je pro něj příliš malý, a tak bylo potřeba narychlo předělat projekty? Naštěstí to nedělali v digitálním stavebním řízení, takže se to podařilo.

Nebo víte, že sochu mrtvého koně zavěšeného za nohy a na jeho břiše sedícího sv. Václava uvidíte u stropu pasáže až do doby, než u nás bude obnoveno království? Tak nevím, je to recese nebo porušení Ústavy ČR?

My jsme ale spíše nostalgicky zavzpomínali na původní Semafor a Františkánskou zahradou prošli k sedící soše národního buditele Josefa Jungmanna, napojili se na Národní třídu, protože oběd jsme si naplánovali v Café Louvre. Název poněkud klame, protože v 1. poschodí je také restaurace. Sice nevypadá přesně jako na snímku, ale poslední rekonstrukce se staré fotografie určitě hodně držela.

Myslím, že návštěva tohoto podniku je zajímavá nejen z výše uvedených skutečností. Vidět práci obsluhy, to také stálo za to. To není nic ironického. Naopak! Skoro by se chtělo říci, že obsluha nechodí, ale běhá.

A i když se u vchodu do restaurace musí chvíli počkat, dokud si pro vás nepřijde obsluha a neuvede vás na místo, rádi si počkáte. Možná si říkáte, že to je asi projev jakéhosi snobismu, ale asi byste také nechtěli být při konzumaci jídla rušeni procházejícími davy, hledajícími volné místo. A jak by se tím vším proplétala obsluha? Takže, žádný snobismus, ale praktické opatření.

V Café Louvre, uvedeném do provozu v r. 1902, v místech, kde pobýval Albert Einstein, Franz Kafka, kde před 100 lety, v únoru 1925, spisovatelé založili Československý PEN klub, a to za účasti prezidenta T. G. Masaryka, jsme si tak opatřili další nevšední zážitek.

Chutnalo nám, a tak dobře naladěni jsme vyrazili zpět na Václavák, kde se divadlo Palace nachází. Samozřejmě, nemohli jsme vynechat vyhlášenou točenou banánovo-jahodovou zmrzlinu v pasáži Světozor. A protože zbývala ještě chvilka času, zastavili jsme se ještě ve dvoraně budovy Hlavní pošty. Asi málokdo tento prostor zná, ale stojí za to jej vidět.

Zároveň jsme si řekli o potrubní poště, protože potrubím se nedopravovala jen ropa, zemní plyn, ale i poštovní zásilky. A právě zde je centrum dodnes existující a hlavně funkční potrubní pošty. A to jako jediné na světě! V době největšího využívání měřily trubky potrubní pošty v Praze 55 km. Touto formou se daly přepravovat zásilky až do hmotnosti 3 kg!

A propó, abych nezapomněl. Máte-li volných 1 325 mil. Kč, můžete se stát vlastníky této budovy v centru Prahy. Česká pošta prý pro budovu nemá využití. Třeba máte nějaký podnikatelský záměr právě vy. Doufám, že jste pochopili pokus o vtip. Vždyť drtivá většina z nás si nemůže dovolit zapomenout ani milion v nějakém peněžním ústavu.

Konečně se dostávám k hlavnímu důvodu naší cesty za kulturou do Prahy. Ano, pražští herci jezdí velice často za diváky, a to i do našeho města. Ale jsem přesvědčen, že je trochu rozdíl vidět je doma, v jejich divadle. Být v hledišti derby Sparta – Slavie na Letné nebo v Edenu, to je asi také jiný zážitek, než kdybyste tenhle zápas sledovali ve finále MOL cupu v Č. Budějovicích.

Dovolím si tvrdit, že jsme si ty dvě hodiny opravdu užili. Slova chvály, která jsme slyšeli před představením, můžeme jen potvrdit. Výborné výkony herců byly velice často přerušovány výbuchy smíchu vyprodaného hlediště. Zejména exeloval David Gránský. To, jak dokázal během pár vteřin přeskakovat z jedné role do druhé, a dokonce i do třetí, to bylo prostě úžasné. A protože ani Martin Pechlát, Markéta Děrgelová či Vlasta Žehrová, nezůstávali pozadu, odváželi jsme si nevšední zážitek. Ani se nedivím, že mezi diváky byla řada těch, kteří na představení nebyli poprvé. Při představení se nesmělo fotografovat, tak atmosféru představení dokumentuji snímkem z programu. 

Sobotu plnou hezkých a příjemných zážitků mi kazilo vědomí, že jsme kapacitu autobusu nedokázali zaplnit a řada námi zakoupených vstupenek propadla. Peníze jsou sice peníze, ale v sobotu 11. října mohlo mít lepší náladu přece jen více lidí.

Dovolím říci malou poznámku k argumentům některých, že to bylo drahé. Českobudějovická agentura, specializující se na zájezdy za kulturou do Prahy, nabízí cestu za Geniálním nápadem za 1 299 Kč. My ji nabízeli za 1 250 Kč pro členy naší ZO a za 1 400 Kč pro nečleny. A to cenu dopravy máme kvůli většímu počtu kilometrů vyšší než ona agentura, a také jsme měli vyšší počet tzv. čekačky.

Jet vlastní dopravou je dražší, ale na druhé straně je to určitě komfortnější. My jsme zvolili variantu uživatelsky příjemnější a neudělali dobrou zkušenost. Protože nejsme stát, nemůžeme si dovolit ztrátové akce, takže asi bude chvíli trvat, než se z toho otřepeme a zase se pustíme do podobného dobrodružství, tedy pokud vůbec.