zněl nadpis článku, ve kterém jsem vám v loňských TSL č. 5 popisoval účast našich členů/členek na týdenním rekondičním (nebo také ozdravném) pobytu ve Spáleném Poříčí.
Okresní organizace SPCCH ve spolupráci se ZO připravila rekondiční pobyt i v letošním roce. Z naší ZO se na něj vydalo 13 členek (ano, mezi muži letos nebyl zájem).
Nejeli jsme tak daleko jako vloni. Chlum u Třeboně je opravdu za humny, takže se to některým možným zájemcům asi nezdálo jako příliš zajímavá lokalita.
Ale ty, které se pobytu zúčastnily, se přesvědčily, že se pokaždé dá objevit něco nového a zajímavého. Navíc základním cílem těchto pobytů je nejen vytáhnout lidi z každodenního stereotypu, ale i jim dát návod na aktivní ranní probuzení, či různá protahovací a uvolňovací cvičení během dne. Samozřejmě se k tomu přidala i trocha teorie v podobě besedy s dr. Markem Zemanem, fyzioterapeutem Bertiných lázní v Třeboni, nebo zajímavých informací o včelách, konkrétně o jejich přínosnosti pro život na Zemi a samozřejmě i o přínosnosti včelích produktů pro naše zdraví. Přítomní je mohli na místě nejen ochutnat, ale i si zakoupit různé druhy medů, medoviny, víčkovice či si zkusit propolis.
Pro nastavení atmosféry následujících dnů pobytu byla určitě důležitá návštěva hudební skupiny H+H hned v první den pobytu. Počáteční ostych se díky ní velice rychle rozplynul a ani se nechtělo jít spát. )Jenže pondělní program naznačoval, že bez dostatečného odpočinku by mohl být problém jej zvládnout.
Ráno se všichni sešli s místní průvodkyní na počátku křížové cesty vedoucí ke kostelu. Její vyprávění sice narušoval nepříjemný studený vítr, ale bylo natolik zajímavé, že původně plánovaná hodina se protáhla na dvojnásobek. Všichni to zvládli na místě i následně, protože se žádné nachlazení u nikoho nedostavilo.
Po obědě účastníky čekala tematicky obdobná aktivita, návštěva kostela a křížové cesty v nedaleké Lutové. Absolvovat obě cesty pěšky se zdálo dost náročné, takže na místo nás dopravila veřejná autobusová doprava. Průvodcem nám byl pan David Pithart (podoba se opravdu nedala zakrýt) .
Mnozí se došli podívat i na zbytky nedalekého kostelíka, takže se lépe rozcvičili na zpáteční pěší túru. Ta se ale z očekávaných 5 km, díky přehlédnutí odbočky, protáhla asi na 8 km. No, ale skupina se neztratila a na večeři dorazila včas.
Po ní se se svými vzpomínkami na práci v místní sklárně podělila paní Komárková. Své vzpomínání proložila praktickými ukázkami broušení skla, takže většina účastníků si domů veze suvenýr v podobě zrcátka se svým monogramem.
V úterý ráno, po ranní rozcvičce a vydatné snídani, vyrazili všichni, raději ale už autobusem firmy Stibus, ke známému jezu Pilař na Lužnici. Ten je dnes známý díky své nebezpečnosti pro vodáky, kteří nerespektují varování, aby jej nesjížděli.
Ale už se tak nějak zapomíná, proč jej vlastně Štěpánek Netolický nechal vybudovat. Víte to vy? Pokud to opravdu víte, pak klobouk před vámi dolů, protože to je dnes opomíjená informace.
Dá se říci, že pár metrů nad jezem začíná vodní tok původně nazývaný Stoka, ale díky svému hospodářskému přínosu je dnes známý pod názvem Zlatá stoka. Ano, zde začíná zhruba 50 km dlouhý umělý vodní tok spojující desítky rybníků. Štěpánek Netolický si tak vytvořil zvýšení hladiny, které umožnilo tok vody potřebným směrem.
Když si uvědomíme, že krajina byla tehdy zalesněnější a bažinatější než dnes, že neměl žádné možnosti se podívat na krajinu shora, jaké měl k dispozici technické prostředky, pak musíme jen žasnout. Dovolím si tvrdit, že i při našich současných možnostech bychom měli velký problém takovou stavbu zopakovat.
Najděte si Zlatou stoku na internetu a uvidíte, jak se v té naší jihočeské krajině kroutí. A to potřebujete na 1 km délky udržet sklon 35 – 38 cm!! Já říkám, neuvěřitelné!
Na oběd se tentokrát jelo do Staňkova, kde je oblíbená restaurace U Sumečka. Název napovídá, že se specializuje na rybí pokrmy. Obsluha byla rychlá, i když se vše připravovalo čerstvé. Po obědě si všichni mohli pobesedovat o chovu ryb a pak se příjemnou procházkou okolo rybníka Hejtman vydat zpátky do penzionu.
Ve středu už nebyl program tak náročný na chození, protože jsme vyrazili autobusem do nedalekého rakouského příhraničí. Slovo nedalekého lze ale použít jen pro pěší, cyklisty, maximálně osobní automobily, protože autobus se do hmotnosti 3, 5 tuny prostě nevejde, ať děláte, co děláte. A tak se muselo až do Halámek. Představte si, že silnice nejsou rozkopané jen u nás, ale i v Rakousku. A tak nečekané cedule se slovem Umleitung nám cestu nejen prodloužily, ale i zkomplikovaly. Naštěstí jsme vyjeli s dostatečným předstihem a začátek návštěvy zajímavého hradu v městečku Heidenreichstein jsme stihli. Hrad patří rodu Kinských a nám se dokonce podařilo domluvit výklad v češtině. Účastníci byli prohlídkou příjemně překvapeni.
Obdobně je uspokojila návštěva Käsemacherwelt, tedy firmy specializující se na výrobu sýrů a mnoha dalších výrobků. Je ve stejném městě, takže to k ní bylo autobusem jen pár minut. Některé z výrobků se mohli nejen ochutnat, ale i zakoupit. Také zde se nám podařilo zajistit výklad v našem rodném jazyce. Ono to totiž na parkovišti zaměstnanců vypadá, že jste pořád v Čechách.
Na Litschau kvůli objížďkám už tolik času nezůstalo, takže jsme stihli jen krátké nahlédnutí do místního kostela a krátkou procházku po břehu Herrensee, rybníka, který tu po sobě zanechal další známý jihočeský rybníkář. Pravda, v konkurenci Štěpánka Netolického nebo Jakuba Krčína z Jelčan o něm není tolik slyšet. Ano, Ruthard z Malešova je tvůrcem řady rybníků v tomto jihočesko-rakouském regionu (jeho jméno je uvedeno i na podstavci sochy Jakuba Krčína na hrázi rybníka Svět v Třeboni).
Po večeři se účastníci setkali s historikem dr. Korostenskim, a slyšeli tak o historii města či místního průmyslu.
Ve čtvrtek byl na programu opět výlet, tentokráte doma. Jelo se do Žirovnice. Ale abychom si nestěžovali jen na rakouské objížďky, setkali jsme se s nimi i tady. Což o tu značenou v mapě, popř. na silnici, to se ještě dá. Ale když v Nové Včelnici žádná značka není a vy dojedete 4 km před cíl a tam se musíte dost problematicky otáčet, tak to už příjemné není. Nakonec až třetí pokus přes Kamenici n. Lipou byl úspěšný.
Žirovnice není tak častým cílem turistů. Expozice v bývalém pivovaru ale všechny potěšila. V první části se seznámili s historií výrobků z perletě. Samozřejmě mohli vidět, co vše se z ní vyrábělo, kde všude se dala využít. Zajímavá určitě byla i informace, kde všude se materiál získával. Chcete-li to vědět i vy, zajeďte si do Žirovnice, návštěva muzea stojí opravdu za to.
Ve druhé části uvidíte sbírku šicích strojů. A že jich tu mají. Nejen na počet, ale i co do různých značek. Průvodkyně nám sdělila, že jich je 185 z 58 zemí. No, příliš jsme to kontrolovat nechtěli, protože už jsme směřovali do třetí části, kde se dozvěděli více o původním využití objektu muzea, tedy o pivovarnictví.
Na místní zámek jsme tentokráte zamířili jen do infocentra pro materiály a po obědě jsme zpátky do Chlumu. Nemohli jsme, po úspěchu návštěvy při zájezdu do oblasti České Kanady, vynechat zastávku na benzínové pumpě v J. Hradci. Tato zastávka nebyla v plánu, na rozdíl od té ve Stráži nad Nežárkou.
Podařilo se nám totiž přesvědčit paní R. Doubravovou, majitelku zámku, aby nám přijela až z Olomouce zámek zpřístupnit i po skončení návštěvnické sezony. Děkujeme jí ještě jednou, protože její průvodce nám toho řekl tolik, a tak zajímavým způsobem, že všichni vydrželi dvouhodinovou prohlídku.
Páteční program účastníkům RP nabídl prohlídkové trasy v archeoskanzenu v Trocnově. Pokud jste u památníku nějaký ten měsíc nebyli, asi to tam příští rok moc nepoznáte. Budete překvapeni stejně, jako byla naše výprava.
Do programu zasáhl termín voleb, a to hned dvakrát. Poprvé, když jsme museli původně naplánovanou prohlídku Borovanského kláštera zrušit, protože průvodkyně byla nadelegována do volební komise, a podruhé, když několik účastnic pobytu muselo odjet dříve z téhož důvodu.
Zbývající část se při návratu do Chlumu ještě zastavila v Domaníně na prohlídce Schwarzenberské hrobky.
Večer už byl takový posmutnělý, protože se balilo. Ráno se totiž odjíždělo hned po snídani, aby všichni stihli dojít do volebních místností. Termín voleb tak narušil původní sobotní program. Ale i tak toho účastníci zažili docela dost. A že byli spokojeni nejen s programem, ale i se službami penzionu Hejtman, snad dokládají jejich dotazy na to, zda se rekondiční pobyt bude pořádat i v roce 2026.
Snad je tedy uspokojila odpověď, že ano. Třeba se tam setkáme i s dalšími z vás. Těšíme se na vás.
