Hlavním cílem služby je pomoci vám žít běžný život tak, jak jste byli doposud zvyklí. Navzdory určité ztrátě soběstačnosti zaviněné nemocí, úrazem nebo věkem. Kromě seniorů je služba určena i osobám s mentálním postižením, s duševním onemocněním, s neurologickými onemocněními (jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba), ale i rodičům pečujícím o zdravotně postižené dítě.
Pečovatelská služba konkrétně pomáhá např. s mytím či koupáním, oblékáním, výměnou plen, doprovodem k lékaři, přípravou a podáním jídla. Rodinní pečující ji mohou pravidelně nebo jednorázově využít pro zastoupení, když potřebují odejít.
Naše sociální pracovnice s vámi ráda zmapuje a projedná vaši situaci, zjistí, co potřebujete, a pomůže vám najít a navrhnout vhodné řešení. Kontaktovat ji můžete na telefonním čísle 777 62 09 73.
Co vám můžeme poskytnout?
Dle vašeho přání každodenní pravidelnou pomoc. Služba funguje od 7 do 19 hodin. Obrátit se nás můžete i v případě, že pomoc potřebujete jen nárazově.
Podpoříme vás, abyste byli nezávislí na péči rodiny či blízkých a zároveň abyste si užili kontakt s nimi.
Víme, že každý člověk má své tempo, a respektujeme jej, nebudeme na vás spěchat.
Můžeme vám zprostředkovat nouzové signalizační zařízení pro případ, že např. upadnete a budete potřebovat přivolat pomoc.
Pečovatelky jsou profesionálky s odpovídající kvalifikací, pravidelně se vzdělávají, aby vám služby poskytovaly v co nejvyšší kvalitě. Cílem služby je, aby lidem umožnila žít doma, způsobem života, na který byli doposud zvyklí, a tak, jak je běžné pro jejich vrstevníky.
Přesto není vždy jednoduché službu oslovit. Roli v tom hraje ostych, neznámá situace, obavy, že nás bude někdo soudit. Proto jsme požádali jednu z rodin, která pečovatelskou službu využívala několik let, o krátký rozhovor.
Jak jste se rozhodovali, že budete o babičku pečovat doma, co tomu předcházelo a co bylo nakonec rozhodujícím okamžikem?
Manželova babička bydlela dlouhé roky sama ve svém domku, ale pak se její zdravotní stav zhoršil a museli jsme řešit péči o ni. Do domova pro seniory nechtěla, nejraději by zůstala ve své chaloupce, ale to bohužel nešlo. Několik měsíců se proto o ni starali její snacha a syn. Pak začali opět řešit stěhování babičky do domova pro seniory, proto jsme se s manželem domluvili, že se o ni postaráme.
Shodli jste se na tom s manželem od začátku oba stejně, nebo šlo o kompromis a jeden z vás ustoupil?
Když jsme přemýšleli, jestli se zvládneme o babičku postarat, nebylo to jednoduché. Chtěli jsme, aby babička mohla zůstat doma, když si to přála. Navíc ze své rodiny mám zkušenost, že se moji rodiče také postarali o své rodiče. Na druhou stranu chodíme s manželem oba do práce, máme dvě školní děti a ani jsme neměli v našem domku volný pokoj, kam bychom babičku přestěhovali. Navíc, péči o babičku bychom bez pomoci nezvládli, proto jsme hledali i dostupnou pečovatelskou službu.
Co vám běželo hlavou? Měli jste z něčeho obavy? Šli jste do toho po hlavě (chceme pomoci a ostatní se dořeší za pochodu)?
Měli jsme obavy, jestli to zvládneme. Nedokázali jsme si představit, kolik péče bude babička potřebovat, jak to budeme stíhat, jestli to nebude na úkor dětí, jak si zvykneme na to, že se budeme muset doma uskromnit. Bylo toho hodně, co nám běželo hlavou. A měli jsme i trochu nejistotu, jaké bude soužití s babičkou, se kterou jsme do té doby nežili pod jednou střechou.
Jaké byly první kroky přípravy na pečování? Poradil vám někdo?
Hledali jsme pečovatelskou službu, která by byla schopná a ochotná dojíždět k nám na samotu. Více méně náhodou jsme zkusili kontaktovat Archu a vy jste ochotně nabídli, že se sejdeme a vše probereme. Až pak jsme se navíc od jednoho známého dozvěděli, že pečujete o jeho maminku a že jsou vaše pečovatelky šikovné.
Na jaké jste narazili problémy? Co bylo nejnáročnější na přípravách?
Nejnáročnější bylo, když nás někteří lidi z našeho okolí zrazovali, že to pro nás bude příliš velké sousto a že bude muset jeden z nás opustit zaměstnání a zůstat doma s babičkou. Pak pro nás taky bylo trochu těžké se uskromnit, sestěhovat se, abychom měli volný pokoj pro babičku, a vybavit ho.
Jak velký to byl zásah do vašeho dosavadního života?
Nebudu zastírat, že velký. Najednou nás bylo doma o jednoho víc, do našeho domova začali chodit noví, do té doby neznámí lidé (pečovatelky), začali jsme řešit úplně nové věci. Ale postupně jsme si všichni zvykli.
Jaký byl váš první dojem při setkání s pracovnicí Archy? Bylo vám od začátku jasné, co budete potřebovat nebo se to tvořilo v průběhu?
Na první setkání s pracovnicí Archy ráda vzpomínám. Bylo to v době, kdy už jsme byli rozhodnuti, že se o babičku postaráme, ale hlodaly v nás pochybnosti, jestli to zvládneme. Pracovnice Archy působila velmi mile a optimisticky, byla praktická a podpůrná. Domluvili jsme se, s čím by pečovatelky začaly babičce pomáhat a že to doladíme podle situace.
Pečovatelky vstupovaly do vašeho prostoru a narušovaly vaše soukromí. Jak velký to byl pro vás problém, museli jste si na to zvykat?
To jsme samozřejmě museli, byl to zásah do našeho soukromí. Ale pečovatelky byly skvělé! Vždycky byly milé, snažily se pomoct a poradit.
Jak probíhala komunikace, domluva s pečovatelkami. Museli jste hledat kompromisy? Co bylo největším úskalím?
Na konci týdne jsme si domlouvali péči a donášku obědů na další týden. Také se ale stalo, že jsme něco na poslední chvíli měnili a vždycky jsme se v klidu domluvili. Vlastně jsem obdivovala, jak jsou pečovatelky flexibilní.
Řešili jste v průběhu nějaké problémy, co se týče péče?
Neřešili jsme problémy s péčí, ta byla vždy skvělá, spíš jsme časem s pečovatelkami řešili problémy, když se babičky zdravotní stav zhoršoval. I tehdy působily pečovatelky „nad věcí“ a dál v klidu dělaly svou práci. Přitom jsme viděli, že jejich práce není jednoduchá. Za to jsem byla moc vděčná, dodávalo to trochu klidu i nám.
Jak jste zvládali organizaci rodinného a pracovního života? Co muselo ustoupit?
Práci jsme díky pomoci pečovatelek zvládali dál, po práci to byl trochu větší shon, abychom se stihli postarat o děti, o babičku, o domácnost, ale postupně jsme si na to dokázali zajít. Netvrdím, že to bylo ideální, ale dalo se to zvládnout.
Jsem ráda, že jsou lidé, kteří jsou ochotni každodenně pomáhat druhým. A mrzí mě, když někdo říká, že práci pečovatelky by mohl dělat každý. Určitě nemohl. Není to práce pro každého, ne každý zvládne dělat takhle fyzicky i psychicky náročnou práci delší dobu. Přitom pro rodiny, které se chtějí postarat o své stárnoucí nebo nemocné blízké, jsou často záchranou.
Děkuji za rozhovor, vaši otevřenost a sdílení cenných zkušeností.
