Nedá mi to, abych nenapsala a ostatní si také nepřečetli, jakou já mám v domově pro seniory spolubydlící.
Jsme na pokoji dvě. Paní Anna Tisoňová, které je 77 let a já, mně je 88 roků. Ale jakou ona má rodinu… Manžela a tři děti. Paní Tisoňová je zde pět a půl roku a denně, skutečně denně, v zimě, v létě, ji zde odpoledne po 13. hodině přijíždí navštívit její manžel František z Dobrkovské Lhotky. Návštěvu vynechá pouze pokud je sám nemocný. Jsou spolu manželé již 55 let a letos dokonce v domově proběhlo za účasti pana faráře a blízké rodiny obnovení jejich manželského slibu. Ale jak ten se o svou paní stará, to se jen tak nevidí.
Paní Tisoňová je ležící, zcela imobilní, nemůže se hýbat ani mluvit. Její manžel vždy přijede, někdy sám, někdy s ostatními příbuznými, pohladí jí, políbí jí a usedne na židli k posteli a začne jí vyprávět o všem možném. Nejvíce však o sobě, dětech, vnoučatech i pravnoučatech. Pán je přesvědčený, že ho paní slyší, že to prý pozná. Většinou jí také přinese jogurt, nebo něco podobného a trpělivě ji lžičkou krmí. Každý týden přijde i dcera a synové. Mamince vypráví, co je nového a sledují, jak při tom na jejich slova reaguje. Když vidí její reakci, mají z toho radost. Její manžel tu s ní stráví dvě hodiny a poté jede domů, kde má pejska, havěť a zahrádku. Doma si všechnu potřebnou práci dělá sám. Nakupuje, vaří, uklízí, vypere si i vše ostatní.
Že je to prý běžná věc? Není!
Každý den obdivuji tu jejich vzájemnou a nehynoucí lásku. Obdivuji, jak celá rodina drží pohromadě a pospolu. Obdivuji, že sem za jejich maminkou všichni tak často jezdí. A to se ještě dřív manželé starali o čtyři děti bratra paní Tisoňové, který se zabil na motorce. Taková ta řečnická fráze, jak se říká „klobouk dolů“ – ta je zde málo! Málo vystihující. Takových rodin je dnes málo, je to vzácnost.
No posuďte sami. Není tohle v současné dnešní době „vzorná rodina“? Já myslím, že je.