Jako občané Borovan se vyzmezujeme vůči otevřením živcového lomu ve Dvorci. Ne proto, že bychom ztratili zdravý rozum, ale proto, že způsob, jakým je celý záměr připravován, projednáván a prosazován, v sobě nese znaky systémového selhání státu, liknavosti úřadů a prostředí.
Proces EIA, který má být hlavním nástrojem ochrany veřejného zájmu a životního prostředí, působí v tomto případě surově redukovaně a účelově vyprázdněně. Dokumentace je vágní, opatrná a místy až alibistická. Dopady otevřeného lomu na krajinu, vodní režim, hlukovou a prašnou zátěž, dopravu i každodenní život obyvatel jsou systematicky bagatelizovány. Rizika jsou relativizována, kumulativní efekty rozmělněny a nejistoty formulovány tak, aby nikdy nemohly skutečně zpochybnit samotný záměr. EIA zde nepůsobí jako nástroj ochrany, ale jako procedura, jejímž cílem je dát těžbě razítko legitimity.
Minulý měsíc proběhlo veřejné projednání záměru těžby. Veřejné projednání by mělo přinést skutečný dialog mezi krajem, samosprávou, oborníky a spolky, ale spíše to vypadá na kulis demokratického procesu, ve kterém se občané mohou vyjádřit, aniž by to mělo reálný vliv na výsledek. Pokud má mít rozhodování důvěru veřejnosti, musí být zřejmé, že připomínky místních nejsou jen obtěžujícím šumem, ale rovnocenným vstupem do procesu. V opačném případě se z EIA stává pouhá administrativní hra, která má zakrýt fakt, že veřejný zájem byl odsunut na druhou kolej.
Z tohoto pohledu celý proces působí spíše jako povinná formalita na cestě k rozhodnutí, které je už v zásadě hotové. Nastavení řízení, jeho tempo i způsob komunikace vyvolávají dojem, že stát zde neplní roli nestranného arbitra, ale spíše servisní organizace pro investora. Tento dojem je umocňován neformálními informacemi o tlaku „z vyšších míst“, o kterém se mezi místní dosléchají a který zpochybňuje samotnou podstatu spravedlivého rozhodování.
Borovansko pro nás, kteří tu žijeme, není prázdným územím určeným k vytěžení surovin ve jménu abstraktního „národního zájmu“. Je to živý region s lidmi, kteří zde žijí, pracují, hospodaří a mají hluboký vztah ke krajině. Otevření živcového lomu ve Dvorci není technickým detailem ani lokální epizodou, ale zásadním zásahem, který může tuto krajinu i komunitu poznamenat na desítky let dopředu.
Stát by v takové situaci měl stát na straně ochrany veřejného zájmu. Místo toho však jeho postup vyvolává pocit rezignace, pohodlné liknavosti a ochoty přivřít oči tam, kde jsou ve hře silné ekonomické zájmy. Právě v tomto bodě se objevuje ona nepříjemná pachuť těžařského kapitalismu – systému, v němž pravidla existují, ale platí selektivně, a kde síla peněz a vlivu přehlušuje hlas obyčejných lidí.
Lom bude otevřený, doprava smrtící, krajina nenávratně změněná a možnost něco ovlivnit zůstane jen jako hořká vzpomínka na proces, který sice proběhl „podle zákona“, ale v rozporu s jeho smyslem.