Trhosvinenští cestovali na Balkán
Letos v červnu jsme navštívili díky Alence Felendové zajímavou zemi, která stojí za zmínku - tentokrát to byla Albánie.
Jedná o středomořský stát ležící v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře.
My jsme byli ubytováni v Sarandě, což je přístavní město na jihu Albánie, nedaleko hranic s Řeckem, o počtu obyvatel cca 41 000. Letovisko se nachází v regionu známém jako tzv. Severní Epirus, resp. Chameria. Nad městem u průsmyku Qafa e Gjashtes dominuje středověká pevnost - hrad Lekuresi. Ve městě je dochována i místní synagoga, která odkazuje na přítomnost židovské komunity. Z antických dob se zachovaly části zdí a pozůstatky raně křesťanské baziliky. Jedinou památkou z dob Osmanské je stará mešita, která již od roku 1967 neslouží svému účelu.
Po krátkém odpočinku na pláži po daleké cestě jsme se příští dny vypravili na poznávání okolí i vzdálenějších míst.
Zajímavá byla přírodní rezervace Modré oko, jde o neobvyklý geologický jev tektonického původu. Vyvěrá zde mohutný pramen řeky Bystrica, který zachytává vodu z údolí Drinos a tvoří zde jezírko s ledově chladnou vodou. Neobvyklý bezedný pramen má modrozelenou barvu a připomíná lidské oko. Létali zde pěkně zbarvení motýli a veliké vážky, sem tam vykoukla i nějaká ropucha.
Údolím říčky Bystrice jsme míjeli vodní elektrárny Bistrica I a Bistrica II.
Navštívili jsme již zmíněný hrad Lekuresi, který se tyčí v místním pohoří a poskytuje nádherný výhled do širokého okolí města Sarandy.
Následně jsme se dostali ke klášteru Mesopotami, jehož počátky sahají až do 13.století.
Ani návštěva rodinného vinohradu Isak ve vesnici Vrioni nebyla od věci, dostalo se nám zde milého pohoštění a mohli jsme si zakoupit i pravý albánský koňak.
Na dalším výletě jsme navštívili město Gjirokastra, které je perlou otomanské architektury v zemi a již v dobách komunismu dostalo statut památkové reservace UNESCO. Prošli jsme starý bazar a pevnost vysoko nad městem, kde se nacházelo vojenské muzeum a obelisk, z pevnosti jsme viděli celé město jako na dlani. Městu dominovaly bílé střechy, typické pro jihoalbánskou architekturu. Při procházení starého bazaru přejel za stráně místní prodavačce přes vyšívané dečky do ulice poměrně velký had, tak bylo o rozruch postaráno. Domorodci byli pohotoví a pomocí tyče s hákem byl had rychle odstraněn.
Co se týká gastronomie, byla převážně středomořská, převládala hlavně zelenina, ryby, různé druhy mas a mletých mas. Protože jsme bydleli v menším rodinném hotelu, tak zdejší kuchaři měli prostor k zajímavému dochucení i zdánlivě jednoduchých jídel pomocí tamějších koření. Zajímavé bylo, že mletá masa i zeleninu hodně zapékají do těsta a nakrájí na řezy, což bylo docela chutné.
Nevšední zážitek nám přinesla i zpáteční cesta trajektem přes moře na Korfu, odkud jsme odlétali do Prahy. Cestou nás provázely třímetrové vlny, takže nás moře pravidelně omývalo a trajekt se tak houpal, že někteří se odebírali do podpalubí, jelikož se jejich žaludek těžce vyrovnával s tak velkým zatížením.
Jakmile jsme dorazili na pevninu, všichni jsme pookřáli, někteří jsme s obavou zase nastoupili do letadla, ale vidina, že již se blížíme k domovu byla silnější, než nějaký strach.
Nutno říci, že Albánie, ač evropská země, působí jako by byla z jiného kontinentu. Je to stát fantastických horských scenerií a divokého mořského pobřeží, kde cizinec je váženým hostem. Ale nejsou to jen úžasné hory a moře, ale i národní parky a také spousta památek ze všech období bohaté historie této prastaré země. Po značnou část druhé poloviny dvacátého století byla Albánie nejuzavřenějším evropským státem a dlouho zapomenutým koutem Evropy. Myslím, že všichni z naši výpravy si našli něco, co je skutečně chytlo a na co jen tak nezapomenou.