608 436 941

Významná výročí trhosvinenského sportu

Autor: Mgr. Jiří Krauskopf | Zveřejněno: 18. března 2020 | 10x

Vzpomínka na Danu Zátopkovou

Možná někoho obsahem dnešního příspěvku zklamu, mnohé překvapím. Není totiž zaměřen na naše sportovní výročí přímo. Troufnu si ale tvrdit, že souvislosti s místním sportem se najít dají.

Pátek, a ještě k tomu třináctého, je pro řadu lidí den, který by nejraději vymazali z kalendáře. Osobně příliš na takovéto pověry nedám, ale letošní březnový pátek třináctého bych také nejraději vymazal.

Tento den jsem se dopoledne z médií dozvěděl, že zemřela paní Dana Zátopková.

Asi se nenajde příliš lidí, kteří by její jméno neznali. Ale asi málokdo z místních měl možnost se s ní setkat osobně. Protože já jsem měl to štěstí při různých příležitostech opakovaně, rád bych se s vámi podělil o několik vzpomínek na ni.

Od malička jsem byl zapálený do sportu. Z vyprávění, z novin, a později i z televize, jsem znal řadu našich výborných sportovců, které uznával celý svět. Vím, jak jsem jako malý kluk cítil, že jsem na ně hrdý. Nechci, aby to znělo pateticky, ale kdo by neznal Emila Zátopka, kdo by neznal jeho manželku Danu. Příběh každého z nich, jejich společný příběh, to je nejen emotivní, ale také zároveň velice inspirativní. Jako děti jsme si hráli na Zátopka. Vždyť, kdo by nechtěl dosáhnout jeho úspěchů? I když tenkrát spíše, kdo by nechtěl být tak dobrý, kdo by nechtěl tak často vyhrávat, jako on.

Je pravda, že Dana Zátopková byla dlouhé roky ve stínu svého manžela. Ale jak jsem bral rozum, leccos jsem si dokázal přečíst a dozvědět se tak o tom, že není jen manželkou slavného běžce, ale že
také ona sama byla vynikající sportovkyní, že sama dosáhla významných úspěchů.

A teď si dovolím střih několika desetiletí. Na konci roku 1999 jsem byl jmenován ředitelem Sportovního gymnázia a Gymnázia v Č. Budějovicích. V roce 2002 se nám po několikaletých jednáních na MŠMT, Českém olympijském výboru (ČOV), či nově vzniklém kraji podařilo pro školu získat nový název, Gymnázium olympijských nadějí.

A tak začala má osobní spolupráce s ČOV i Českým klubem olympioniků (ČKO), v němž se sdružují naši sportovci, kteří si díky své výkonnosti dokázali vydobýt právo se zúčastnit olympijských her (a mnozí nejen právo se zúčastnit), největšího svátku sportovců.

Při osobních setkáních s nimi se mi opět potvrdila stará pravda. Čím kdo více umí, čím je větší hvězda, tím skromnější člověk. V plné míře to platí i pro Danu Zátopkovou. Ale to jsem malinko předběhl.

Poprvé jsem se s Danou Zátopkovou setkal v roce 2003 na Plesu olympioniků, který se konal v tehdejším Paláci kultury v Praze (dnes Kongresové centrum Praha). A setkání to bylo nejen nečekané, ale i nezapomenutelné. Proč?

Tradiční součástí snad všech plesů jsou tomboly. Ty větší ceny se losují před půlnocí na pódiu za zájmu všech přítomných. Zde se losovala čísla vstupenek. Před zahájením losování jsem se na něj podíval a vstupenku opět zastrčil do náprsní kapsy. Nepatřím totiž mezi šťastlivce, takže se nedalo očekávat, že bych ji ještě potřeboval.

Ani zde to nebylo jiné. Losovala se už poslední cena, stolní počítač, když Štěpán Škorpil, který večer uváděl, oznámil, že paní Dana Zátopková vylosovala číslo 1601. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to číslo mám já. Pak jsem si říkal, že jsem si číslo své vstupenky asi špatně zapamatoval. Znovu jsem tedy vstupenku vytáhl. Skutečně na ní bylo číslo 1601.

Už jenom z toho, že si číslo dodnes pamatuji, vidíte, že to pro mě skutečně musel být velice silný zážitek. Ale tím to ještě neskončilo.

Po skončení losování jsem paní Zátopkovou vyhledal, abych jí poděkoval a pozval ji k baru. Byla velice milá. Pozvání přijala, stejně jako mé rámě na společné cestě k baru. Těžko popsat mé tehdejší pocity. Do rámě kluka ze Svínů, který toho ve sportu až zase tolik nedosáhl, byla zavěšena taková hvězda, legenda světového formátu, nositelka Olympijského řádu, nejvyššího ocenění Mezinárodního olympijského výboru.

Když jsem se jí u baru zeptal, co jí mohu nabídnout, odpověděla, že to nechá na mně. Přiznám se, že už si objednávku přesně nepamatuji. Prostě těch emocí bylo hodně. Setkání s ní ale nebylo příliš dlouhé, protože se u ní zastavovalo hodně lidí, každý se s ní chtěl pozdravit, každý s ní chtěl ztratit nějaké to slovo.

Od té doby jsem se s ní setkal ještě mnohokrát. Na setkání jihočeských olympioniků v Č. Budějovicích, v Hluboké n. Vlt. nebo v Praze, stejně jako na dalších plesech v Praze (konaly se pak nejprve na Žofíně a později do v Domě železničářů na Náměstí Míru).

Setkával jsem se s ní také na Sportovním plesu, který naše gymnázium spoluorganizovalo s regionálními olympioniky podle vzoru pražského plesu, od roku 2004 v DK Metropol v Českých Budějovicích.

Každý si určitě dokáže spočítat, kolik let jí v tom roce (roč. 1922), a následujících, bylo. Věřte ale, že nebyla jen čestným hostem plesu. Tancovala nejen se svými kolegy sportovci, ale i dalšími účastníky plesu, tedy, pokud k vyzvání k tanci našli odvahu. Přece jen ostych, vyplývající z úcty k ní, nebyl zrovna malý. Většina se proto spokojila s autogramem, odvážnější pak se společnou fotografií. Nestalo se nikdy, že by někoho odmítla.

Před půlnocí pak měla „povinnost“ losovat z klobouku hlavní ceny. Takže i tady na jihu udělala řadě lidí radost.

Pokud se někdo domnívá, že hned po skončení losování odcházela do hotelu, je na omylu. Odcházela až po jedné, spíše ke druhé hodině ranní. Osobně jsem to vnímal i jako ocenění pro nás organizátory, že se nám na plesu podařilo vytvořit příjemnou atmosféru.

Na našem plesu tancovala i několik měsíců po zlomenině nohy, kterou si přivodila ve svých 85 letech. Na setkání jihočeských olympioniků v listopadu chodila ještě s francouzskými holemi, ale už na konci ledna byla opět na parketu! Je to jen doklad její vitality, jejího životního optimizmu.

Moc mi také udělala radost, když na slavnostní večeři s Olgou Fikotovou-Connolyovou (olympijskou vítězkou z Melbourne 1956), která si v roce 2008 přiletěla z USA převzít Hlavní cenu fair play za celoživotní postoje, jí vyprávěla, jak na plesu v Č. Budějovicích vyhrála v tombole trojkombinaci (krůtu, kachnu a bažanta), a jak si vše postupně uvařila, protože je velmi dobrá kuchařka, a také jak se jí na plesu líbilo.

Olympionici si mezi sebou tykají. Kdysi mě k tomu také vyzvala. Tykal jsem a tykám různým známým sportovním osobnostem, ale Danu Zátopkovou jsem si dovolil oslovovat jen „paní Dano“
a vykal jsem jí dál. Úcta, kterou jsem k ní choval, mi prostě více nedovolila.

Naposledy jsem s ní mluvil v hotelu Podhrad v Hluboké n. Vlt. v listopadu 2017 při setkání jihočeských olympioniků, kterého se vždy účastnila většina členů předsednictva ČKO, tedy i ona. Sice na jedno ucho už hůře slyšela, ale v očích ji stále plápolaly ohníčky a z jejích slov byl stále cítit životní optimizmus, zájem o dění. Dokázala ostatním říci svůj názor, dokázala ale naslouchat i ostatním, nemusela mít poslední slovo. Rozhovory s ní mě vždy dokázaly nabít novou energií.

Mám proto dost důvodů na ni vzpomínat. A budu vzpomínat jen v dobrém. Ve své paměti jsem skutečně nenašel nic špatného. Jsem přesvědčen, že stejně budou na ni vzpomínat všichni, kteří ji znali osobně.

Paní Dano, moc Vám za vše děkuji!

Čest Vaší památce!