Z pohledu nejstaršího účastníka
53 km chůze doudlebskou krajinou
„Přežití v extrémních podmínkách závisí častěji na jednotlivé osobě než na situaci. Člověk musí být trpělivý, klidný a jistý. Kromě toho musí doufat v to nejlepší, ale musí být připraven na nejhorší.“
Nelly Rasmussenová: Lidé z Baffitova ostrova (Panorama 1989)
V Trhových Svinech celý den před konáním pochodu drobně pršelo. V noci déšť ustal a na startu v sobotu 26. 4. 2025 ani nekráplo. Na 53 km dlouhou trasu vyrážím se startovním číslem 415 v 5:45. Přes vesnice Březí a Nežetice, k prvnímu kontrolnímu místu na Todeňské hoře (608 m). Vloni jsem šel jubilejní desátý ročník padesátky ještě s tříselnou kýlou jištěnou kýlním pasem, letos mám jen na problémových místech nohou nalepeny náplasti. A suché červené, křtěné vodou ze Slepičích hor, jsem nahradil malou lahvinkou fernetu. Při výstupu na Todeňskou horu mě v lese předhánějí první „rychlíci“. Obzor je zamlžen a na Fenclově vyhlídce se zapisuji do návštěvnické knihy.
Jedenáctá padesátka probíhá na území zvaném Doudlebsko, které je dnes poměrně malé, vymezené jižně od Českých Budějovic mezi řekami Stropnicí a Malší s malým výběžkem k Vltavě. Název tohoto etnograficky významného subregionu je odvozen od jednoho z početných slovanských kmenů - Doudlebů, kteří zde vystřídali dřívější pravěké lovce, Kelty a germánské kmeny. Všeobecně se soudí, že Slované a tedy i Doudlebové přišli do zdejší krajiny od jihu z Podunají, někdy mezi 6. až 8.stoletím; ustupovali před Avary, příslušníky kmenového svazu turecko-mongolských nomádských kmenů původem ze Střední Asie. Zvlněný, nádherný kus země české. Dnes jsme tady my.
Z Todeňské hory sestupuji po červeně značené cestě. Louky, les, mokro, chladno, ale neprší. Chvíli jdeme společně, on výrazně mladší, běhal maratony. Odneslo to koleno, ale stejně se mi vzdaluje. V Polžově končí červená, dále obec Mokrý Lom, jejíž název je odvozen od těžby kamene v blízkých skalách a vody v Lomském potoce. V Lahuti mě dohání druhý nejstarší pochodující, Vladimír Liebl (1946) z Českých Budějovic; jde tradičně společně se synem a vnukem. Hrachovy Hory patří pod blízkou obec Svatý Jan nad Malší. Ta se rozkládá ve výšce 617 m na temeni kopce Stráž (630 m) jako dalekoviditelná a nejvýše položená v Českobudějovickém okresu.
Druhé kontrolní místo bylo na zřícenině hradu Velešín. Možná ho založil již Václav I., otec Přemysla Otakara II. na ostrohu pravého břehu řeky Malše. Jeho bývalá rozlehlost a obtížná přístupnost napovídá, že měl ve své době jako královský hrad velký strategický význam pro ostrahu obchodní stezky a příhraničního území. Majitelé hradu se střídali a od konce 15. století byl již opuštěn a chátral. Zkázu přinesli také hledači pokladů a část zdiva byla rozebrána na stavební materiál. Dnes jsou zbytky hradu obklopeny vodami Římovské přehrady. Kouzelné místo! Slunce vykouklo mezi mraky a k místu kontroly (k hradu) postupujeme zahuštěni po úzké pěšině ve svahu; vyhýbáme se těm, kteří se již vracejí na další pokračování trasy. Napadá mě, že tudy šli nebo běželi před pár hodinami účastníci letošní „stovky“. Odstartovali již předchozí den v noci s čelovkami na hlavách a zde potvrdili místní pověsti a vypravování o zdejších světýlkách či světlících-meznících. Jsou to prý duše těch, kteří zaživa přesazovali označení mezí, hranic polí (mezníků) a po smrti byli za trest proměněni ve světýlka.
Procházíme Pomalším, územím kolem jihočeské řeky Malše, která pramení v sousedním Rakousku a v Českých Budějovicích se vlévá do Vltavy. Při pohledu na Římovskou přehradu, která zásobuje pitnou vodou České Budějovice a jejich široké okolí, si vybavuji, jak to tady vypadalo v 2. polovině 50. let minulého století. To jsem tady trampoval, jednou třeba ve složení „Bylo nás pět“- Karel Pexa, Láďa Viktorin, kluci Pepík a Véna Jandovi a má „maličkost“. Celé dny jsme lenošili na břehu tenkrát ještě nespoutané řeky, koupali se, vařili táborová jídla, prováděli bojové hry, hráli a zpívali u táboráku. „Kazil“ to pouze Karel, který na kole odjížděl za svou budoucí ženou Růženkou, tenkrát ještě slečnou Kovářovou.
Trasa vede na levý břeh Malše přes železobetonový Kozákův most. Byl dokončen v roce 1980 a spojuje Svatý Jan nad Malší s městem Velešín; svou délkou 256 m je jedním z nejdelších mostů u nás. Našim cílem je třetí kontrolní místo na Kozákově poloostrovu. Trasa k němu vede po silnici s odbočením na Výheň, kde bude (později) čtvrtá kontrola. Zatím, jen kousek od cesty, studánka a pramen pitné vody Srdíčko, který ale nepotřebuji. Pak strašný krpál nahoru, který slabé povahy vyděsí. Naštěstí je krátký, dále po vrstevnici a jsem tam! Kozákův poloostrov je nádherně úzký, adrenalinový, voda vlevo, voda vpravo, dá se tam spadnout za skály dolů. Následovala část obce Netřebice-Výheň a čtvrté kontrolní místo pod klenutým propustkem železniční trati, který pamatuje slavnou éru bývalé koněspřežní dráhy vedoucí z Budějc do Lince. Na rozcestí Vavřín opouštíme modrou turistickou značku, po které dále šli a běželi stovkoví borci před námi. Je mezi nimi také pětapadesátiletý Jirka Hofman, pro kterého je letošní stovka již (podržte) tisícítřicátou! Ten by si to mohl rozdat s historickou českou chodeckou legendou Emerichem Rathem nebo se připojit ke Karlu Hynku Máchovi, který v roce 1834 došel z Prahy přes jižní Čechy za 6 týdnů pěšky do severní Itálie.
Další, už pátá kontrola, bude na zřícenině hradu Pořešín, a bude zde (konečně) také první občerstvení. Pořešín je dalším ze středověkých hradů, které byly vybudovány nad řekou Malší. Vystavěn byl v 2. polovině 13. století, a o záchranu toho, co z něho zbylo, se vzorně stará občanské sdružení Hrady na Malši. Celý hradní areál je oplocen, vzniklo zde hradní muzeum, středověká kovárna a středověká kuchyně. Pořádá se tady sice řada společenských akcí, dnes ale místní občerstvovací personál nezvládl situaci při výdeji slíbené polévky. Ta byla vydávána současně s prodejem piva, dlouhá fronta se téměř nehýbala, a já si (podobně jako mnoho dalších) vzal jen drobné občerstvení, napil se a šel dál. Všežravost je z hlediska přežití nejdůležitější. To věděli už trilobiti; obsluze restaurace na Pořešíně se to ale ještě nedoneslo!
Na svahu jsem uklouzl a odnesla to naštěstí jen treková hůlka, ohnula se. Šla používat dál a to bylo dobře; bez hůlek bych asi nedošel. Po opětném přechodu Malše po historickém starém mostu pokračujeme lesem, ve svahu v těsné blízkosti řeky; cesta je to parádní! Šestá kontrola bude na rozhledně Slabošovka, cesta k ní vede volnou krajinou stále do kopce. Už mi to moc nejde, musím odpočívat. Opravdový problém se ale pozná podle toho, že je neřešitelný; vytahuji a připínám si placku se zátopkovským „když nemůžeš, tak přidej“. Rozhledna je vlastně vyhlídková plošina na telekomunikační věži, kterou prosadili besedničtí z blízkého městysu Besednice při povolování stavby. Nahoře jsem už byl vícekrát, je odsud krásný rozhled na celý doudlebský region; dnes mě zajímá jen kontrolní písmeno „P“. Besednice leží při úpatí Besednické hory, třetího nejvyššího vrcholu Slepičích hor (Soběnovské vrchoviny). Zdejší kostel sv. Prokopa je významnou krajinnou dominantou Doudlebska.
Do cíle dnešního pochodu zbývá asi 18 km a jsou tři hodiny odpoledne. Z Besednice, kam doporučuji zajet na podzim na každoroční setkání hráčů na harmoniku heligonku, jdu poměrně dlouho po silnici a z ní odbočuji doprava kolem samoty Sýkorův hamr, k magickému místu v Douchově háji s velkým „geniem loci“. Ke skupině velkých balvanů bochníkového tvaru, z nichž jeden má vodní mísu bez odtoku, takže v ní dešťová voda nikdy nevysychá. Lid obecný to pojmenoval příznačně – vandlička. Kontrolní místo K-7 prozrazuje písmeno „O“ a prohlížíme si také dřevěný sloupek s obrázkem Panny Marie, který svědčí o tom, že si na toto magické místo dělalo později nárok i křesťanství. Voda ve vandličce prý má uzdravující moc, Panna Maria v ní koupala Ježíška. Ladislav Stehlík se ve své trilogii Země zamyšlená, v kapitole Krajina mýtu, přiklání v případě Douchova háje k názoru, že vše tajemné vytvořila ruka našich dávných předků, kteří zde prováděli pohanské rituály. Současná věda to bagatelizuje a popírá; tajemné není tajemné, je to dílo přírody. Takže, vyberte si!
Procházíme Dobrkovem a já se ptám jednoho zdejšího starousedlíka, jaký byl letos masopust? Oslavy tohoto „českého karnevalu“ začaly letos o víkendu 1. března a vyvrcholily v úterý 4. března, kdy se slaví tzv. masopustní úterý. Masopustní svátek, plný veselí, tance, dobrého jídla a tradičních lidových zvyků má v Dobrkově a blízké Dobrkovské Lhotce velkou tradici, stejně jako v okolních obcích a vesnicích celého Doudlebska. Přes Zaluží přicházíme do Slavče. Obec má přes 700 obyvatel a patří k ní šest přilehlých osad: Lniště, Mohuřice, Keblany, Zaluží, Dobrkov a Dobrkovská Lhotka. Ve slavečské hospodě je osmá kontrola a především bohaté občerstvení, včetně piva. Nedá mi to a požádal jsem tatínka nejmladšího účastníka letošní padesátky – Matěje Brůhy z Ledenic (13 let) – o společnou fotografii. Zoe Kroftové ze Žáru (nar. 2023), kterou nesl na padesátce tatínek, se omlouvám.
Do cíle mi zbývalo „už jen“ 10 km, nastával večer a tak jen fofrem, ze Slavče dále přes Chvalkov, vyhlídku u Klažar (devátá kontrola), Čížkrajice, Mezilesí, Boršíkov (desátá kontrola), kostel Nejsvětější Trojice, Valchu a po naučné stezce kolem Klenského potoka do cíle na Buškově hamru. Bylo 19:20:39 a tak jsem na těch 53 km potřeboval 13 hodin, 35 minut a 39 vteřin. Medaile, účastnický list (diplom), klobása z komína, speciální dárek pro nejstaršího účastníka letošní padesátky, fotografování, eufórie…. Padesátku letos dokončilo 440 (95%) šťastných, z původně 462 startujících. Téměř 80% tvoří velká věková skupina od 30 do 60 let, v níž mají dominantní postavení 40 až 50 letí. Asi 17% úspěšných bylo ve věku do 30 let a zbylá pouhá 3% patří nejstarší „mládeži“ nad 60 let, kategorii, do které patřím i já.
Že je chůze zdravá, věděl už polomýtický sumerský král Gilgameš, který před pětitisíci lety šel pěšky do hor severně od Babylonu, aby tam hledal věčný život a smysl lidské existence. My dnes víme, že chůze nejvíce odpovídá přirozenému pohybu člověka vpřed, a je k pohybovému aparátu, k našim kloubům, kostem, svalům a cévám dolních končetin mnohem šetrnější než jogging (kondiční běhání); při něm síla dopadu činí až čtyřnásobek tělesné hmotnosti. Choďme proto každý den, někdy víc, jindy méně, a nedbejme přitom na řeckého filozofa Zenona, který si dal práci, aby popřel existenci pohybu a tvrdil, že pohyb nemůže být a pokud ho někdo někde vidí, je to jen zdání. Choďme také proto, že nás při chůzi třeba napadne odpověď na Zenonův myšlenkový „důkaz“, že prý „rychlý běžec Achilles nikdy nedohoní želvu“.
