Trhovosvinenská padesátka očima nejstaršího účastníka pochodu
Předsevzetí nás lidí do nového roku bývají různá. Přejeme si hlavně zdraví a konečně udělat to, co jsme vloni nestihli. Nejsem výjimkou a mé zdraví limituje mou účast na dvanácté Trhovosvinenské padesátce. Můj podvozek (jak se jednou vyjádřil o tom svém můj kamarád RNDr. Ladislav Háza, vynikající pilot sportovních letadel) není zcela v pořádku. Několik týdnů před poslední letošní dubnovou sobotou laboruji s chodidlem na levé noze. Rentgen nic nezjistil a závěr: namožené šlachy. Takže priessnitz, Dolgit a pár kilometrů denně nevadí. Co ale noha udělá při padesátce je ve hvězdách. Mé dilema? Mám či nemám – je hamletovsky kruté...
25. dubna 2026 vyrážím na pochod z trhovosvinenského náměstí před ostatními (s dovolením) již před šestou. Trasa je dobře značena na zemi oranžovými šipkami, tečkami a páskami na stromech a u hřbitova je první kontrolní místo. Jdu sám přes Otěvěk a dále Březským hájem směrem na Nežetice. Je zima, mám rukavice, jasná obloha ale slibuje krásné počasí. Teprve za druhým kontrolním místem (u lomečku) mě předbíhá žena. Vybavuji si, že jsem stylové běžkyně jí podobné již dříve viděl v časopisu RUN. Před třetí kontrolou (u křížku s nápisem Pochválen buď Pán Ježíš Kristus) mě předbíhá několik dalších. Oteplilo se, svlékám větrovku a polykám první proteinovou tyčinku. Noha se chová ukázněně, nezlobí.
V Komařicích na návsi koutkem oka registruji dosud (zřejmě) neopravený renezanční zámek, přestavěný v 16. století z původní tvrze. Následují Pašinovice, a to už nás jde hodně po zelené turistické značce, po pravém břehu řeky Stropnice, spíše říčky, které se dříve říkalo Borovanský potok. Pramení v blízkých Novohradských horách (vlastní pramen je v sousedním Rakousku) a krásnou knihu o ní napsal Milan Koželuh. Bydlím v Praze a mám prochozena místa s legendárními trampskými osadami kolem Velké, Staré a Zlaté řeky - tedy Vltavy, Berounky a Sázavy. Také zde, kolem Stropnice, je takových trampských osad několik. Procházíme osadou Sokolí hnízdo, kde už na přelomu 20. a 30. let stály chatičky. Původně hraný volejbal zde vystřídal nohejbal, prezentující se od roku 1968 srpnovým turnajem dvojic – Memoriálem Rudy Placera. Přezdívka „okupační“ mu ale stále zůstala.
V blízkosti Noskova mlýna, kde bylo čtvrté kontrolní místo, se Stropnice vlévá do známé jihočeské řeky Malše. Stejný název má i nedávno vydaná kniha Daniela Kováře, kterého někteří účastníci pochodu znají jako spoluautora regionálních knih s vazbou na Trhové Sviny a které píše s Janem Štifterem. Pokračujeme po pravém břehu Malše a z výšky se nám otevírá pohled na Doudleby, na bývalé centrum slovanského kmene Doudlebů či Dudlebů, který měl přijít na území Čech společně s ostatními slovanskými kmeny někdy v 5. až 6. století n.l. Později důležitá osada Přemyslovců je obklopena malebnou krajinou meandru řeky Malše.
Z Doudleb je to do vesnice Plav co by kamenem dohodil, a to se hodí. Je horko, dochází voda a v Plavu bude první pochodové občerstvení. Už nás jdou davy. Prčice to sice nejsou, ale 550 účastníků není zase tak málo. Před Plavem tzv. rechle, stavidla v zákrutě řeky Malše, která sloužila k zachycení plaveného dřeva z buquoyských lesů u Nových Hradů. Cílem bylo dostat dřevo k řece Vltavě, kde se vázalo do velkých vorů a plavilo ku Praze. V hostinci Na Ostrově je pátá kontrola, polévka nebo bageta, sušenky, ovoce, koláčky. Přemazávám chodidlo gelem Voltaren a preventivně beru první tabletu Brufen combi.
Jsem na 21,2 km a v 11 hodin vyrážím dál. Půjdeme teď dlouho otevřenou krajinou, žádným chladivým lesem, stále se otepluje a vítr nefouká. U rozcestníku poblíž nedávno otevřené dálnice jdeme doleva. Doprava šli (spíše běželi) dnes brzy ráno účastníci paralelně konaného stokilometrového pochodu. Procházíme osadou Plavnice, kde býval slavný pivovar. Vybudoval ho v roce 1564 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a jeho produkce v sezoně 1906/7 činila 7629 hektolitrů. Na skvělé plavnické pivo sem jezdilo v letních měsících mnoho obyvatel Českých Budějovic a o nedělích byl dokonce vypravován zvláštní vlak zvaný „Flamenderzug“. Dávám se zde do hovoru se skupinou odpočívajících „kolařů“ a snažím se je marně přesvědčit k účasti na příští Trhovosvinenské padesátce. Jdeme teď po modré turistické značce a u Milíkovského rybníka je šestá pochodová kontrola. Rybník patří k těm menším a je součástí rybniční soustavy Milíkovských rybníků na Milíkovském potoce.
Blížíme se k Velešínu kolem železniční zastávky Holkov na trati České Budějovice – Summerau a také míjíme zajímavý objekt, na kterém je napsáno velkým písmem: Dorazili jste do cíle! Vysvětlení podává webová adresa se slovem „samotaprozamilovane“. Na to nemám ani pomyšlení a raději poslouchám informaci jedné z účastnic pochodu, která se při pohledu na blízký vrchol Blanského lesa – Kleť (1087 m) prý již těší na příští konání tradiční akce Himalájský tygr. Čestný titul tygra dostávají domorodci himalájských velehor, kteří s nákladem horolezecké výpravy dosáhli výše 7000 m. U nás titul Himalájský tygr získá ten, kdo během devíti hodin zvládne devět výstupů na vrchol Kleti (nahoru a dolů). Ostatní se mohou pochlubit přezdívkami Kleťák, Tatrák, Alpík, Anďák.
Sedmá kontrola pochodu byla na kamenném propustku a náspu, který tady zbyl jako památka na legendární „koňku“. Tak se lidově říkalo koněspřežné trati vedoucí z Českých Budějovic do rakouského Lince. Koněspřežka byla vybudována hlavně pro dopravu soli z rakouské solné komory do Čech, kde žádné její naleziště není. Tažnou sílu pro pohyb vagonů obstarávali od roku 1832 po dobu asi 40 let koně (pak je nahradila „pára“). Městem Velešín, které je kulturním centrem Doudlebska a významným městem Pomalší jen procházím, trochu bloudím, ale s pomocí mobilní aplikace ostatních účastníků pochodu pokračuji do již blízkého Římova. Po pravé straně cesty je údolní přehrada Římov, vybudovaná na dolním toku Malše. Její voda zásobuje od roku 1981 pitnou vodou České Budějovice a jejich široké okolí.
Do Římova, který je celostátně znám zdejší 5 km dlouhou pašijovou křížovou cestou s 25 zastaveními v krajině kolem obce, docházím v 15 hodin a odpočívám v Římovské hospodě, kde je osmá kontrola a druhé dnešní občerstvení (silně namazané chleby a pivo). Přebaluji zase nohu a beru druhý Brufen combi. Pak ještě zacházím do římovské galerie v sousedství; prohlídky ostatních zdejších zajímavostí včetně Muzea poutnictví ale vypouštím. V 16 hodin pokračuji směrem na Branišovice, do cíle zbývá asi 15 km. Nad soutokem Malše a Lomského potoka tady bývalo nejstarší slovanské hradiště v jižních Čechách (8. až 9 století n.l.). Za Branišovicemi devátá kontrola a také velmi namáhavý výstup do pochodového „krpálu“ na který jsem vylezl po čtyřech a říkal si, že se vyznačující „trasoman“ snad zbláznil. Neměl zde ale jinou možnost jak jinak navázat na trasu vedoucí do cíle pochodu. Pohodlná cesta by nás zavedla někam do „tramtárie“.
Dále přes obce Sedlo a Stradov, které leží na úpatí Todeňské hory (608m). Tam se z vyhlídky Oldřicha Fencla návštěvníkům naskýtá nádherný pohled na panorama Novohradských a Slepičích hor (Soběnovské vrchoviny). A v blízkosti obou obcí protéká Svinenský potok, který je největším přítokem říčky Stropnice. V roce 2023 kolem potoka vedla trasa turistické akce Svinenské výšlapy; od Nežetic do podmáčené krajiny vodního světa s množstvím rybníků. Dnes za Stradovem desátá kontrola a do cíle zbývalo posledních 5-6 km. Nad vodou mě drží vědomí, že už to zvládnu. Uchyluji se k osvědčené metodě, počítám do sta, do tisíce a přeříkávám si text lidové písně: Strejček Nimra, koupil šimla, za půl páta tolaru, přišel domů, popad’ ženu, tancoval s ní maděru. Text je asi dost nesrozumitelný pro většinu dnešních mileniálů, mně ale pomáhá při dnešním posledním výstupu k jedenácté kontrole před obcí Lniště.
A pak už jen radostný sestup ke Klenskému potoku a podél něho do cíle na Buškově hamru v Trhových Svinech. Jako nejstaršímu účastníku padesátky se mi dostává bouřlivého přivítání, cílové fotografie… Děkuji slovy Františka Venclovského, který jako první Čechoslovák a navíc suchozemec přeplaval na druhý pokus v roce 1971 kanál La Manche: Já su tak šťastné! Já su tak šťastné! Dostávám pamětní účastnický list s vyznačeným dosaženým časem: 13:51:23, krásnou medaili a poukázku na klobásu z komína. Vydařený den končím opět na trhovosvinenském náměstí odkud jsem ráno vyšel, v hospodě U Roulů, u dvou půllitrů Budvaru 33 hořké. Vzpomínám a mé pocity jsou sladké.
