55 km dlouhá trasa očima jednoho z nejvěrnějších účastníků
Lékařská věda umí nahradit v lidském těle skoro všechno; zůstává a odolává hlava člověka. Je důležitá. Ta moje rozhodla, že přinutí tělo nacházející se pod ní k účasti na jubilejním 10. ročníku Trhovosvinenské padesátky.
Po bláznivém počasí v posledních týdnech má být (a bylo) počasí v den konání padesátky (27. 4. 2024) přímo ideální. Ráno skoro mrzne, bude se ale (a bez deště) rychle oteplovat. Trasa pochodu vede převážně v těsném sousedství jihozápadního okraje Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, s malými změnami v převýšení, zato s množstvím lesů a především rybníků.
Jako nejstarší účastník startuji z trhovosvinenského náměstí již v 5:45 a zahřívám se v táhlém stoupání ke hřbitovu na Červeném vršku. Za Machartovým rybníkem opouštím červenou turistickou značku a pokračuji Panským lesem po trase dobře vyznačené šipkami, tečkami a červenobílými pásky. Na místě, kde se klikatí malý potůček odvádějící vodu z blízkého rybníka Jezero, je první kontrolní místo; do listu si zapisuji písmeno T. Předhání mě první, resp. další účastník pochodu. Ani se nedivím, je o 33 let mladší. Další mi ukazují záda až u železniční trati v Borovanech.
Účastníci podobných pochodů jako je ten dnešní, nemají obvykle čas věnovat se většině toho, kolem čeho jdou. V okolí Borovan je to naučná stezka „Totalita rozděluje - demokracie spojuje“. Začíná u borovanského vlakového nádraží, druhé zastavení je u dochovaného betonového bunkru a stezka dál prochází kolem řeky Stropnice, kde byla v letech 1936 až 1938 vybudována souvislá linie opevnění. Cestou z okraje Borovan do Hluboké u Borovan jsou první větší rybníky a v blízkosti také Safari park Hluboká u Borovan. Jdu dál po červené značce do vesnice Lhota, jejíž název připomíná, že obyvatelé takto založených osad měli po určitou dobu povinnosti vůči vrchnosti; pak po uplynutí „lhóty“ byly prominuty. Zastavuji se u oznámení, ze kterého se dovídám, co všechno se tady stane za tři dny. To již po obědě vyrazí zdejší chasa porazit do lesa předem vyhlédnutý strom – májku, potom ji na hřišti opentlí a následně vztyčí k oslavě měsíce máje, měsíce lásky. Po setmění projde vsí lampionový průvod a ve 21:30 bude slavnostně podpálena hranice. Ve filipojakubské (Valpuržině) noci nastane obřad, který se nazývá „pálení čarodějnic“. Tak, o tohle všechno přijdu. Škoda, nezúčastnil bych se pouze plánovaných nočních výjezdů do okolních vesnic k ukořistění tamních májek. Je to ale starý zvyk, který v případě úspěchu znamenal pro takto postiženou vesnici velkou potupu.
Ze Lhoty dál severním směrem, stále po červené do Mladošovic. Název vesnice je odvozen od jména Mladoš, pravděpodobně náčelníka rodu. U místní kostelnice si ověřuji, že ve zdejším kostelu sv. Bartoloměje se nachází kopie Rembrandtova obrazu Poslední večeře, kterou namaloval významný český malíř a sochař Jan Kojan; je pochován na zdejším hřbitově. Za Mladošovicemi - na 19,3 km - se trasa dlouhá 55 km odděluje od trasy dlouhé 108 km, jejíž účastníci jsou na ní již od včerejšího pozdního večera. Červenou turistickou značku opouštím s lítostí; neuvidím velký rekreační Spolský rybník, který do dnešní podoby upravil a rozšířil regent Jakub Krčín. Pracoval na něm souběžně se stavbou rybníka Svět; měl (a také město Třeboň) chránit před velkou vodou. Pokračuji lesem a před Domanínem ukazuje světelná tabule účastníkům pochodu rychlost střídavě 4 až 6 km za hodinu.
Do Domanína docházím ve 12 hodin a v Jihočeské hospůdce U Šírků je připraveno první trasové občerstvení. Dávám si obě polévky, hovězí i bramboračku. Při polední siestě pak pokyvuji hlavou nad jedním z účastníků, který má na prsou připevněnu 13timěsíční holčičku a ještě více nad dalším, který má zase na bosých nohou plážové gumové sandály fixované jen palcem a sousedním prstem. Nejsem ještě ani v polovině trasy a nevšední návesní kapli sv. Václava z roku 1925 si prohlížím jen zvenku. Její stavbu zaplatilo tehdy ministerstvo školství za to, že obec darovala Národní galerii gotický obraz Kladení Krista do hrobu od Mistra Třeboňského oltáře, který byl umístěn ve staré kapli. Pak dál směrem k vesnici Branná. Krajina se zde ve 14. a 15. století výrazně změnila zakládáním nových rybníků; vysoušením zamokřeného území byla získána půda vhodná k polnímu hospodaření. Tu dobu ostatně připomíná i samotný název vesnice Branná; je odvozen ze slova „braně“. Označovalo zábranu, která znemožňovala uniknout rybám z rybníka. Jdeme v blízkosti vsi a jen někdo si všimne děvčátek ve věku deseti let na křižovatce, která nesměle nabízejí ochucenou vodu. Tady selhala propagace; tatínek jim měl zhotovit velkou reklamní tabuli. Cesta lesem plného borůvčí, po pěšině v okolí přírodní rezervace Ruda, je kouzelná. U zdejšího rybníka bývala slévárna, kde se zpracovávala železná ruda těžená v okolí. V rezervaci jsou rozsáhlé porosty pobřežní vegetace s rašeliništi; také významné hnízdiště vodních ptáků.
A jsme v Kojákovicích, vsi s lidovými stavbami jihočeského typu z 2. pol. 19. stol., která má statut vesnické památkové zóny. Stanislav Kroupa v knize Zázraky před jižní hranicí o Kojákovicích uvádí, že je to ves usazená úžasně šťastným způsobem v nepatrném údolíčku uprostřed kola rozlehlých polí a luk, obvod je pak tvořen téměř uzavřeným kruhem temných lesů. Byla to patrně osvěta, která zde byla intenzivně šířena a způsobila, že se v poválečném období zdejší usedlíci stali výjimkou třeboňského kraje. Nepodlehli módě městských vilových periférií, neničili hromadně všechno „nemoderní“, ale nechali na štítech svých domů lidové výtvory. Pozoruhodná je také zachovalá kovárna a pomník padlým v 1. světové válce, jehož autorem je již zmíněný, zdejší rodák Jan Kojan. Turistickými průvodci propagované vesnické muzeum v objektu staré školy je nicméně delší dobu zavřené.
Po silnici z Kojákovic do Kramolína je to únavné. Naštěstí ještě není letní vedro a větřík ochlazuje. Začínám si říkat: Mirku, ať tvá pravá noha dohoní a předhoní levou a levá zase tu pravou, raz-dva,raz-dva…. Mám to nazkoušené pod názvem „pochodová hibernace“, při které mozek přestane poslouchat varovné signály těla. Pomáhá i připnutá placka s nápisem: Když nemůžeš, tak přidej! Emil Zátopek. To pak jdu rychleji než brouk svižník. Před 15. hodinou docházím do Jílovic, kde je druhé občerstvení. Preferuji především chutně pokryté chleby a k nim –jak jinak– Plzeň; později ale lituji, že jsem neochutnal prý výborné pivo z místního pivovaru. Došla mi má specialita. Na pochod jsem ráno namíchal nápoj z Merlota svinenské stáčírny vín a H2O vedené do Trhových Svin ze Slepičích hor. Nápoj se osvědčil, doporučuji. Z Jílovic po zelené značce a silnici do Těšínova, dále přes železniční trať spojující České Budějovice s Českými Velenicemi a dále (hurá!) přes most a řeku Stropnici, zde spíše mostek a říčku Stropničku, která tvoří krásné meandry. Nad nimi poletuje první letošní motýl žluťásek řešetlákový. Několik kilometrů dál, v blízkosti železniční stanice Jílovice se podél toku Stropnice nachází v délce necelé 3 km národní přírodní rezervace Brouskův mlýn. Říčka zde má přirozený tok s širokou nivou a vodními a mokřadními ekosystémy.
U rybníka Rouda končí značení zelenou značkou. Jde se opět po účelovém značení pro dnešní pochod, nádhernou krajinou, po hrázích mnoha rybníků (Pařezník, Handlíř, Borek, Lhotka - největší z nich), kde se právě staleté stromy začaly obalovat letošním listím. Když ale vidím na hrázi jednoho z nich rozsáhlé kácení, mám pochyby, co z té krásy zůstane lidem budoucím. Stále na západ kolem vesnice Lhotky do Bukvice. Slunce je nízko a krutě se kolmo opírá do zemdlených těl. Nejdu sám. Již dříve jsem na trase potkal parťáka z minulého ročníku padesátky a také Pavla Randu, spolužáka mých dvojčat ze svinenské základky. Ten jde i letos padesátku s manželkou.
Poslední kontrolní místo je u Stáňova rybníka a odtud je to do Trhových Svin „co by kamenem dohodil“. V cíli na Buškově hamru mi oznamují dosažený čas; na letošních 55 km jsem potřeboval 13 hodin, 22 minut a 57 vteřin. Dostávám krásnou medaili s vyobrazením tří kapříků, účastnický list a klobásu z komína. Také foto s organizátory padesátky – Jirkou a Lubošem. Sedím, přemítám, posílám SMS a přijímám gratulace. Uvědomuji si, jak je to každý rok těžší. Vždyť jen z Prahy si musím nést na zádech něco navíc, na převlečení, kdyby pršelo a další věci, které pak většinou nepotřebuji. V únoru jsem podstoupil žilní operaci pravé nohy, v červnu mě čeká operace tříselné kýly, pak výměna očních čoček a sám nevím, co ještě.
V tom kontextu se tedy nabízí otázka, jestli můj letošní úspěch na jubilejním 10. ročníku Trhovosvinenské padesátky zařídilo vítězství hlavy nad tělem nebo těla nad hlavou? Bude to zřejmě tak půl na půl. „Matematickým důkazem se to sice dokázat nedá, ale“- jak pokračuje Jiří Suchý v představení Šli tři Šlitři - „No a co? Hlavně, že je to pravda!“
