Tak zněl název posledního zájezdu naší ZO v roce 2025. A protože jsme toho viděli docela dost, chceme se s vámi, čtenáři TSL, o naše zážitky podělit. Mohl by to být námět pro vaši návštěvu Prahy.
Při zpětném pohledu je nutno hned na začátku přiznat, že úplně bez obav jsme na zájezd neodjížděli. Padesát lidí v předvánoční Praze plné turistů, program zájezdu vedený nejexponovanějšími místy, to skutečně byla výzva. A to jsme si ještě nemohli být jisti přízní počasí. Bude mrznout, bude pršet, bude foukat? No, prostě řada neznámých.
Kde všude jsme byli, co jsme viděli, zažili a jak to tedy vše dopadlo?
Kvůli jednoduššímu příjezdu ke Strahovskému klášteru, našemu prvnímu cíli, jsme tentokráte nejeli po D3, ale přes Písek a po D4.
Cesta autobusem firmy Stibus, pod vedením řidiče Martina Herynka, rychle ubíhala, i když vedle přítmí viditelnost zhoršovala i nepříjemná mlha. Dospávat účastníci v autobusu příliš nemohli, protože po základních organizačních informacích mikrofon převzala paní Helena L´Abbate, členka naší ZO a také dlouholetá pražská průvodkyně.
Byla to však praktická nutnost. Velikost skupiny a předpokládaný hluk na pražských ulicích by určitě podmínky pro výklad výrazně zhoršily pro ni i pro účastníky. Teplota se pohybovala těsně nad nulou, takže stát delší dobu na místě by asi také nebylo příjemné.
Přestože jsem 3 dny před zájezdem osobně v Praze celou trasu zkontroloval, objevila se v sobotu v mapě informace o uzavření ulice, kde jsme měli z autobusu vystupovat. Je to doklad toho, že věci se někdy vyvíjejí velice dynamicky (po návratu jsem zjistil, že šlo pouze o jednodenní uzávěru ulice).
Naštěstí to plánovanou dobu příjezdu neohrozilo. Naše průvodkyně, sestra Laura, nás už v areálu Strahovského kláštera očekávala. Nejprve nás zavedla do prostoru Salla Terreny, kde jsme si mohli odložit naše tašky, ruksaky.
Určitě se často nestává, že vás historickým objektem provází jeptiška v řádovém obleku. Nesetkali jsme se s tím dosud ani v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, ani v katedrále v Sedleci či ve Velehradu, tedy v památkách vrácených do církevní správy.
Sestra Laura je v Čechách teprve několik měsíců, a protože přišla ze Slovenska, měla určité obavy z toho, zda budeme výkladu v jejím rodném jazyce rozumět. Samozřejmě se ukázalo, že to bylo naprosto zbytečné.
Předem domluvené rozdělení naší početné skupiny na dvě menší se trochu zkomplikovalo, protože bratr Zdík, druhý průvodce, byl na poslední chvíli pověřen přednáškou na církevní akci. A tak sestra Laura musela stíhat obě skupiny. Jedna skupina zamířila pod jejím vedením do knihovny a druhá do galerie a klenotnice samostatně.
Přestože v galerii jsou u jednotlivých exponátů informační cedulky, přece jen s výkladem bychom se určitě dozvěděli více. Jména Brandl, Škréta jsou dost známá, ale jména dalších tvůrců až tak známa nejsou. Součástí galerie je i klenotnice, kde návštěvníka až tak autor nezajímá, spíše z kterého období daný exponát je, popř. kdo jej řádu daroval.
Pokud tam někdy pojedete sami, určitě se na návštěvu galerie předem alespoň trochu připravte vyhledáním informací na webu, mohu-li si toto doporučení dovolit. Ale i bez takovéto přípravy budete okouzleni obrazy, sochami, ornáty, mitrami, monstrancemi. Naši předkové byli opravdu šikovní.
Strahovská knihovna je pojem, který asi není potřeba popisovat podrobněji. Před několika lety jsem ji navštívil, ale věřte, že je dost velký rozdíl se do ní dívat z chodby, kde se na vás tlačí další návštěvníci, nebo být přímo v jejích sálech. Genius loci cítíte mnohem silněji.
V knihovně se prý nachází téměř 300 000 knih. Nepřepočítávali jsme to, stejně tak jsme věřili, že je zde na 3 000 rukopisů, na 1 500 prvotisků a nejstarším rukopisem je Strahovský evangeliář datovaný do roku 860. Že byly knihy využívány ke studiu dokazuje i praktický stůl ze středověku s otočnými policemi.
Těch několik uvedených dat dokládá, že jsou zde uchovávány opravdové poklady. Proto každých pět let jsou všechny knihy ošetřovány specializovanou firmou. Nejde jen o luxování prachu, ale každá kniha prý je vyjmuta z regálu a podrobně prohlédnuta, zda se někde neobjevila plíseň. Práce probíhají za plného provozu. Začínají tedy až po skončení návštěvních hodin a do otevření knihovny musí knihy být zase na svém místě. Nikdo se tak nemůže divit, že tyto práce trvají několik měsíců. Na cenu těchto prací jsme se raději neptali.
Člověk si musí vážit toho, že premonstráti jsou si vědomi historické hodnoty věcí v jejich správě.
Ochranou vzácných tisků a rukopisů je rovněž omezení počtu návštěvníků knihovny i doby jejich přítomnosti v sále. V každém sále (Filosofický a Teologický) jsme proto mohli být jen 15 minut.
Po tomto rozdělení jsme se již společně přesunuli do samotného kláštera.
Po 15 letech obnovy byly na začátku prosince zprovozněny místní varhany. Bohužel jsme je neslyšeli, a tak věříme tvrzení sestry Laury, že mají nádherný zvuk.
Jsme rádi, že jsme mohli přispět malou charitativní sbírkou, kterou jsme provedli mezi účastníky v autobusu, na náklady spojené s jejich restaurováním. Sbírka byla překvapením pro bratra Zdíka. Rozhodli jsme pro ni na základě jeho velmi vstřícného jednání při zajišťování naší návštěvy, která byla z mnoha úhlů pohledu opravdu unikátní.
Ono vůbec jednání všech premonstrátů, se kterými jsem se při přípravě naší návštěvy kláštera setkal, bylo pro mě takovým pohlazením na duši. Zejména v době, kdy v našem městě sleduji ten hon na čarodějnici, na člověka, který si dovolil prezentovat svůj názor na uměleckou hodnotu a umístění nově vzniklé křížové cesty.
Možná, že pokud by místní držitelé jediného správného názoru zajeli mezi premonstráty na Strahov, zjistili by, jak vypadá láska k bližnímu v reálu a ne jen na papíře.
Pokud byste chtěli na náklady spojené s rekonstrukcí varhan přispět i vy, připojuji číslo účtu 131-2895760287/0100 a prolink https://strahovskevarhany.cz/jak-prispet/, kde se o všem dozvíte více.
Ale náš pobyt v klášteře ještě pokračoval. Z již zmíněné Salla Terreny je přístup na vyhlídku. Bohužel mlha se zvedla jen málo, ideální viditelnost prostě vypadá jinak. Krytý prostor jsme alespoň mohli využít k malému odpočinku a osvěžení ve stylu retro z počátku 90. let.
Posilněni jsme vyrazili k Loretě. Řada z vás, čtenářů TSL, v ní možná byla, možná jste Loretu navštívili v Římově. Stavba je prakticky stejná všude ve světě, alespoň v části zvané Santa Casa (Svatá chýše), rozdílná je pouze velikost stavby samotné a staveb navazujících.
V Praze je ještě jedna odlišnost. V 1. poschodí je umístěna zajímavá klenotnice, na chodbě ukázky zvonů a jejich popis ze známé místní zvonkohry.
Zajímavé věci nabízí také Nerudova ulice, kudy jsme putovali na Malou Stranu. Dům U dvou slunců, spojený s Janem Nerudou, domy spojené s tvorbou Jana Blažeje Santiniho-Ajchla. Zajímavou informací asi bude i to, že ve Valkounském domě, který vlastnil a do své smrti v něm žil zmíněný stavitel, už tři desítky let funguje antikvariát Jitky Mrzenové, svinenské rodačky.
Dostali jsme se do Karmelitské ulice, kde sídlí Ministerstvo školství. Nás tam ale zajímalo Pražské Jezulátko v kostele Panny Marie Vítězné a sv. Ant. Paduánského. Z desítek oblečení, posílaného mu z celého světa, na sobě mělo obleček ve fialové barvě.
Po rozloučení s Jezulátkem jsme se začali proplétat malostranskými uličkami přes Čertovku na Kampu. A i když už v areálu Strahovského kláštera nebo v Nerudovce se pohybovalo hodně lidí, to, co nás čekalo po výstupu na Karlův most, tak to jsme si představit nedokázali. Trochu nespisovně bych to vyjádřil, že to bylo maso. To nebyly dva souvislé, proti sobě jdoucí proudy. Ale ty se drobily do řady proudů. Tomuto mumraji jsme přispěli i my, protože jsme se z pravé strany potřebovali dostat vlevo k soše Jana Nepomuckého. Ti, co šli na Malou Stranu, si zase chtěli prohlédnout nabídku malířů na naší straně mostu. Chvílemi jsem měl pocit, že ani nemusím jít, že mě nese dav.
Myslím, že ani tlačenice v hledišti pražského derby, by nemohla konkurovat. Udržet naši skupinu, projít až ke Klementinu v plném počtu, to byl opravdu mistrovský kousek. K pokračování cesty na Staroměstské náměstí jsme proto raději Karlovu ulici nahradili průchodem bývalou jezuitskou kolejí. Alespoň jsme si mohli ukázat, kde sídlí další knihovna, tentokráte Státní vědecká, a také místo, kde se už 250 let měří základní meteorologické hodnoty.
Na Křížovnickém náměstí jsme viděli nejen budovu Nové radnice, sídlo pražského primátora, ale také
budovu Městské knihovny, největší pražské veřejné knihovny.
Nás čekala ještě tečka v podobě vánočních trhů na Staroměstském náměstí. Určitě tady nebylo méně lidí než na Karlově mostě, a tak jsme se tady už ani příliš nezdržovali.
Při cestě Pařížskou ulicí na místo odjezdu už se asi projevila únava z celodenního putování po pražské dlažbě tak, že už se nikdo nezastavoval u výloh světových značek, aby si ověřil, zda by zde mohl koupit nějaký pěkný dárek, natož aby obchod poctil svou návštěvou. A tak se snad Gucci, Versace nebo Cartier dočkají při našem dalším zájezdu do Prahy.
A protože ohlasy účastníků zájezdu byly i přes únavu pozitivní, věřím, že i naše zájezdy v roce 2026 budou mít dostatek zájemců.
Více fotografií k článku najdete v TSL online:
