Společná cesta byl název našeho výletu v roce 2024 do Rakouska a do Bratislavy, proto je v nadpisu velké písmeno.
Na začátku května jsme na předloňský zájezd volně navázali. Rakouskem jsme tentokráte jen projeli. Připomněli jsme si však místa, která jsme, a také proč, předloni navštívili (Rohrau, Kressenbrunn, Marcheg, Hainburg). Po cestě jsme si také řekli o dalších zajímavých místech na trase (Göpfritz an der Wild, Wien) nebo jeli okolo nich (Maissau, Klosterneuburg, Schwechat, Wagram nebo i Dunaj).
Hlavním cílem tentokráte nebyla Bratislava, nýbrž Trenčín a jeho okolí.
V hlavním městě Slovenska jsme samozřejmě zastavili, na oběd i na pěší procházku. Průvodce nám v ní opět dělal nám již dobře známý historik dr. Tomáš Černák, který pro nás připravil i jedno velké překvapení.
Procházka městem vlastně začala už po vystoupení z autobusu na parkovišti na břehu Dunaje. Došli jsme na tzv. Starý most, odkud je hezký výhled na řeku a most SNP. Náš průvodce nám připomněl, že zde byl před lety naposledy viděn zpěvák Jiří Schellinger živý.
Dalším cílem byla restaurace Umelka. Nejen proto, že to k ní z mostu není daleko, ale i proto, že jde o historické místo. Jednak před restaurací vznikla dnes již ikonická fotografie mladého muže s rozhalenou košilí před sovětským tankem v srpnu 1968, ale hlavně zde byla v listopadu 1989 ustavena VPN, tedy Verejnost proti nasiliu, obdoba Občanského fóra.
Z oběda jsme se po nábřeží přesunuli k soše M. R. Štefánika. Protože 4. května 1919 tragicky zahynul při letecké nehodě, a my u sochy byli 7. května, nemohlo nás překvapit, že pod sochou byly věnce a květiny.
Ona totiž osoba M. R. Štefánika je na Slovensku vnímána výrazně jinak než v Čechách. Svědčí o tom nejen velikost této sochy, ale vůbec počet soch, stejně jako počet ulic a náměstí nesoucích na Slovensku jeho jméno.
Kolem nové budovy Národního divadla jsme se dostali ke kostelu sv. Alžbety, který je spíše znám jako Modrý kostolík, protože je zbarven touto barvou venku i uvnitř. Je zapsán na tzv. Listině UNESCO.
Dnes v řadě velkých měst nacházíme na ulicích sochy. Někdy jsou to jen plastiky, jindy připomínají nějakou známou osobnost. Tady jsme narazili na Julu Satinského.
Potom už jsme se přesunuli do centra města a u divadla P. O. Hviezdoslava jsme si mohli v chodníku slávy připomenout jména známých slovenských hereček a herců (Chudík, Kňažko, Rapaičová a další).
Historické centrum jsme procházeli podrobněji při minulé návštěvě, takže tentokráte jsme jím prošli rychleji, protože na nás čekalo to zmíněné překvapení v podobě návštěvy Dómu sv. Martina, ve kterém bylo korunováno 11 uherských králů. Přesněji 10, protože zde byla korunována také jedna královna (Marie Terezie).
Náš průvodce dómem nám nejprve před ním řekl několik základních informací o vlastní stavbě a pak nás pozval dovnitř. Výklad byl opravdu velmi zasvěcený, naším průvodcem dómem byl totiž bratislavský biskup prof. Jozef Haĺko. Asi se nestává každý den, aby se běžným turistům věnovala tak vysoce postavená církevní osoba. I proto jsme tento okamžik zvěčnili.
Bezpochyby to byl vrchol naší bratislavské procházky, a proto už nás čekal jen závěrečný úsek našeho okruhu. Ale i na něm jsme viděli zajímavé věci. Náměstí P. O. Hviezdoslava nabízí příjemné posezení v mnoha restauracích a kavárnách. Ale na to jsme neměli bohužel čas. Zastavili jsme se před starou budovou Slovenského národního divadla a za chvilku i před sochou T. G. Masaryka.
Možná si některý čtenář říká, proč naši cestu popisuju tak podrobně. Cílem není čtenáře TSL unavit, ale možná to někomu pomůže při plánování své vlastní cesty. Apropos, věděli jste, že Bratislava je jediné hlavní město na světě, které leží na hranici se dvěma sousedními státy?
Čas byl ale neúprosný. Před sebou jsme měli necelé dvě hodiny jízdy po dálnici do Trenčína, resp. ještě kousek za něj, kde jsme v chatě Trubárka měli zajištěno ubytování na příští dvě noci.
Cesta, i přes klasický velkoměstský provoz na začátku D1, ubíhala rychle i proto, že také tady bylo co si připomínat. Už po pár kilometrech jsme míjeli Ivanku při Dunaji, do jejíhož katastru zasahuje mezinárodní letiště Gen. M. R. Štefánika. Letiště nese jeho jméno nejen proto, že on sám byl pilot, ale zejména proto, že zde tragicky zahynul při návratu do vlasti již zmíněného 4. května 1919.
Připomněli jsme si univerzitní město Trnava i slávu jeho fotbalového klubu na přelomu 60. a 70. let. minulého století, první jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicíh, Piešťany, Leopoldov či Hlohovec.
Bylo slunečno, výborná viditelnost, a nás tak ohromila silueta hradu Beckov a zanedlouho i silueta Trenčianského hradu. A to ještě našim ohromením nebyl konec.
Při minulé návštěvě Bratislavy jsme byli ubytováni v ubytovně Slovenské železnice (no, zkuste tam sehnat ubytování za přijatelnou cenu), tentokráte jsme ubytování měli zajištěné v bývalém rekreačním zařízení Odevných zavodov v Trenčíně, které před několika lety prošlo výraznou rekonstrukcí. A když se k tomu připojila kvalita večeří a snídaní, vypadalo to, že na zpáteční cestě bude autobus mít hodně volných míst. Ale do odjezdu ještě nějaký čas zbýval.
V pátek nás čekal Trenčín a Trenčianské Teplice.
Výstup na místní hrad je náročný, ale jeho návštěva určitě stojí za to. Nejen kvůli informacím z úst šikovné průvodkyně, zajímavě uspořádaným interiérům, ale i kvůli pohledům na město a jeho okolí.
V ceně vstupenky na hrad je také návštěva kostnice a katova domu, na které narazíte při zpáteční cestě do města. Zajímavostí jsou určitě i kryté farské schody od kostnice ke středu města.
Samozřejmě jsme po obědě individuálně navštívili hotel Elisabeth. Proč zrovna tento hotel? No, protože právě z jeho 1. poschodí je vidět slavný římský nápis ve skále z roku 179 n. l. připomínající, že až sem, do Laugaricia, dorazili vojáci římské legie.
Č. Budějovice se připravují na rok 2028, kdy budou Hlavním městem evropské kultury. Trenčín jím je právě letos.
Vidět toho je v Trenčíně možno určitě více, než jsme stihli my, ale nás už čekala Ifegénia, tedy paní průvodkyně, která byla oblečena v šatech pro tuto mecenášku Trenčianských Teplic typických.
Vedle klasických informací o historii města, jsme také mohli ochutnat i místní teplý lázeňský pramen zapáchající po zkažených vejcích (já osobně bych se asi raději uzdravil sám).
Klidné lázeňské městečko pulsuje obvyklým životem. Protože bylo zrovna 8. května, byli jsme svědky pokládání věnců u památníku rudoarmějce na konci kolonády. To už se u nás také nevidí!
Město dlouhé roky hostilo filmový festival, jehož hosty bylx známé osobnosti. Jejich jména J. P. Belmondo, G. Chaplinová, ale i Jiřina Bohdalová, připomínají desky na Moste slavy, které si tam měly filmové hvězdy připevňovat vlastnoručně.
Návrat do našeho přechodného domova, večeře a .. No, to byste asi nečekali. Vedle hlavní budovy byl malý bazén (upozorňuji, že uměle nevyhřívaný), kterému téměř třetina účastníků neodolala a musela vyzkoušet, zda je voda mokrá.
Krátké posezení v bistru a hurá do postelí. Ráno nás čeká nejen snídaně, ale také balení, protože už nabereme směr domů.
Nezbytná společná fotka a vyrážíme. Jedeme sice okolo známého Čachtického hradu, ale z parkoviště to k němu má být asi 45 min. pěšky, a tak jsme jeho návštěvu raději vynechali. Zastavili jsme ale v Podolie, v obci, kde už 27 let buduje p. Hlatký soukromý Park miniatur. Na malé ploše jsme tak mohli vidět mnohé slovenské kulturní památky, aniž bychom za nimi museli najezdit desítky kilometrů.
A protože naším průvodcem byl přímo p. Hlatký, dozvěděli jsme se také mnohé zajímavosti ze zákulisí přípravy i samotné realizace staveb modelů. Určitě to není nic jednoduchého. Vždyť u největšího modelu o rozměrech 6x6 m bylo nutno odvézt 36 mᵌ zeminy, do vzniklé jámy navézt téměř totéž množství kamenů a štěrku. Po udusání bylo teprve možno udělat 20 cm silnou betonovou desku. To vše se dělá kvůli mrazu, resp. kolísání teplot, které způsobují pohyb podloží a následně rozpraskání modelu.
Před námi už byl jen poslední plánovaný cíl – mohyla M. R. Štefánika na Bradle. Proč právě zde, když zahynul nedaleko Bratislavy? Vysvětlení není až tak složité. Narodil se totiž v obci Košariská, která se nachází jen několik kilometrů od Bradla. Do té nás nakonec zavál zvláštní osud. Oběd v obci Brezová p. Bradlom se nekonal a pomoc nám poskytla restaurace Gurmán v Košariské.
Na parkoviště pod mohylou jsme se díky srazu několika stovek motorkářů sice dostali o něco později, ale zase jsme zažili neplánovaný zážitek z jejich sjiždění do údolí.
Mohyla byla postavena na návrh známého architekta Dušana Jurkoviče v letech 1924 – 1928. A je to dílo obdivuhodné. Ukazuje, jaké vážnosti se M. R. Štefánik na Slovensku těšil od vzniku samostatného Československa, i jaké se těší dnes.
Je škoda, že v Čechách se o něm příliš neví. Ale možná to je díky vlivu E. Beneše, kterého M. R. Š. obvinil ze zpronevěry peněz od Čechů a Slováků žijících v zahraničí na činnost legií za 1. svět. války. Nakonec s jeho vlivem na nazírání na našeho rodáka E. Háchu se setkáváme dodnes i my.
Třídenní zájezd byl náročný, ale vrátili jsme se všichni zdravotně v pořádku, plni dojmů a zážitků.
Na podzim na tuto akci navážeme dvoudenním zájezdem s názvem Slováci v Praze. A naše první kroky budou směřovat ke hvězdárně na Petříně, nesoucí jméno …, ano správně, M. R. Štefánika. On byl totiž nejen pilot, politik, diplomat, ale také astronom, a to velmi významný.
Mějte se hezky.
