608 436 941

150. výročí narození JUDr. Emila Háchy

Autor: Mgr. František Slípka | Zveřejněno: 7. července 2022 | 6x

Působení Emila Hácha v době rakousko-uherské monarchie

(2. část příspěvku Mgr. Františka Slípky předneseného autorem na Konferenci Emil Hácha 1872 - 2022)

Skutečnost, že v Zemském výboru musel řešit otázky veřejné správy, ještě více podnítila Háchův zájem o správní právo. V souvislosti s tím se začal zajímat i o právo anglické – a to až do té míry, že před první světovou válkou byl u nás považován za předního znalce. Podle vzpomínek spolupracovníků kvůli tomu vážil cesty i do Londýna a v roce 1903 mu např. Česká akademie udělila studijní stipendium 200 K na studium o anglické ústavě. V letech 1903-1913 napsal a zveřejnil celkem 7 delších studií – např. o anglickém školství, silničním právu, státním dozoru nad samosprávou či anglickém parlamentu. Asi nejvýznamnější byla padesátistránková studie z roku 1913 „O správním soudnictví v Anglii“. Za republiky se ale kvůli pracovnímu vytížení vrátil k oblíbenému tématu pouze jednou, a to v roce 1936 v Poctě k šedesátinám Karla Laštovky („Záruky právnosti ve veřejné správě anglické“). Přestože viděl v anglickém veřejném právu určitý vzor, poukazoval i na jeho nedostatky: zejména neodpovědnost veřejné moci za bezprávné úřední akty či neexistenci specializovaného správního soudnictví.

Ještě dodejme, že jako odborník na správní právo se Hácha už před první válkou stal na pražské právnické fakultě komisařem pro státní zkoušky státovědecké.

Když v letech 1907-1908 vznikly Svaz českých měst a Svaz českých okresů, zapojili se do práce těchto svazů i úředníci Zemského výboru. Vzájemné podněty měly vést a vedly k růstu odbornosti české samosprávy.

Hácha se stal členem právního odboru Poradního sboru českých okresů, působil ve Stálém výboru českých měst a účastnil se aktivně i sjezdů těchto svazů. Spolu s Jiřím Hoetzlem byl např. na IV. sjezdu českých měst v roce 1911 oběma svazy pověřen redakcí českého Slovníku veřejného práva, který měl vzniknout do roku 1915 k padesátiletí české samosprávy. Válka sice tento projekt znemožnila, ale oba se k němu vrátili za republiky, kdy pod jejich vedením vznikl jeden z našich nejvýznamnějších právnických slovníků vůbec: „Slovník veřejného práva československého“.

Právníci Zemského výboru pořádali pro úředníky okresních a obecních samospráv také řadu odborných přednášek a kurzů. Hácha přednášel jednak v rámci Českého učení pro vědy politické, které vzniklo v roce 1911 z iniciativy mladočeské strany a dr. Kramáře (o rakouské územní samosprávě, o místní správě v Anglii či anglickém parlamentarismu), a jednak v rámci samosprávných kurzů Poradního sboru českých okresů a Svazu českých měst. Oceňována byla zejména jeho přednáška „Dohled vyšších instancí samosprávných k hospodářství okresů a obcí“, která byla v roce 1915 vydána i tiskem.

Přednášky ovšem konal i ve schůzích pražské Právnické jednoty a v Klubu konceptního úřednictva.

V roce 1909 se Emil Hácha podílel právě na ustavení Klubu konceptního úřednictva zemského výboru Království českého. Kromě ochrany zájmů konceptního úřednictva měl klub řešit odborné otázky samosprávy, a to nikoli z hledisek politických, ale věcných. Klub začínal s 50 členy a Emil Hácha se stal jeho prvním místostarostou. Shodou okolností zanikl počátkem roku 1909 po třiceti letech významný časopis Samosprávný obzor věnovaný samosprávě. Klub na to však rychle reagoval a už v březnu téhož roku začal vydávat časopis Správní obzor zabývající se odbornými otázkami veřejné správy a zejména samosprávy. Hlavním redaktorem byl Jiří Hoetzel a Emil Hácha se stal členem redakce a zpočátku i jedním z důležitých autorů. Časopis pak vycházel až do roku 1919.

Klub konceptního úřednictva organizoval členské i veřejné přednášky o veřejné správě a rovněž odbornou literární činnost. Hned v první schůzi byla vedena rozprava na velmi aktuální téma vzniku krajů a krajských zastupitelstev, které se rakouská vláda snažila prosadit v rámci reformy veřejné správy.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že z neustálého rušení a obnovování krajů se stala v našich končinách v éře rakousko-uherské, československé i české téměř sportovní disciplína. A protože Hácha se ve III. odboru zabýval samosprávou, začal se záhy o problematiku případné krajské samosprávy zajímat.

Samosprávná soustava té doby (země – okres – obec) vznikla v roce 1864 zákony o obecním zřízení a okresních zastupitelstvech. Zároveň byly tehdy z této soustavy odstraněny kraje. Občané si mohli poprvé svobodně volit své zastupitele.

Hácha tuto soustavu považoval za odvážný experiment a veliký převrat, který stále nebyl doceněn. Přestože nebyla dokonalá, byl jejím zastáncem a domníval se, že je možné ji postupně vylepšit. Její kritici jí naopak vytýkali, že v rakouské veřejné správě založila škodlivý dualismus, tedy souběh státní správy a samosprávy.

Do veřejné diskuse o vládní reformě veřejné správy se Hácha poprvé vložil v roce 1905, a to dvěma obsáhlými odbornými články v Nové české revui (Vládní studie o reformě vnitřní správy, O reformě vnitřní správy). V roce 1910 provedl konečnou úpravu stostránkové publikace „Krajská zastupitelstva“, která vznikla z iniciativy Klubu konceptních úředníků a zdůvodňovala vhodnost a nevhodnost krajského zřízení z hlediska jednotlivých oborů správy. Na III. sjezdu českých okresů v roce 1911 pronesl na téma účelnosti krajů kritický referát, který pak byl vydán i tiskem. V dubnu 1914 ve velkém článku pro deník Venkov „K padesátiletí samosprávy“ opět vysvětloval, v čem je vládní reforma pro naši samosprávnou soustavu nebezpečná. Poslední kritický text „Kraje nebo země?“ uveřejnil ještě v roce 1916.

Hácha krajské soustavě vytýkal dražší správu a menší odbornost. Vládní reformu považoval za útok na současnou samosprávnou soustavu, který má jediný cíl: „odzemštit“ samosprávu, tzn. včleněním krajů zbavit zemi vlivu na samosprávu okresů a obcí. Varoval také před tím, že vláda chce ze samosprávy vytlačit občanský živel a získat nad ní opět kontrolu, které se v roce 1864 vzdala. Obával se, že státní správa by nakonec mohla pohltit samosprávu. A země zbavená kompetencí ve prospěch krajů by stála zcela mimo novou soustavu (obec – okres – kraj).

Hácha rovněž poukázal na politický dosah reformy, protože kraje se staly pevným článkem německého programu. Protože Němci už nemají naději na většinu v zemském sněmu ani výboru, snaží se včleněním krajů samosprávu okresů a obcí od zemského ústředí odpoutat. A zatímco Češi chtějí např. samosprávné okresy v rámci krajů zachovat, Němci je chtějí oslabit či přímo zrušit.

Plán rakouské vlády na znovuzavedení krajů a oslabení zemské samosprávy tedy Hácha, jak je zřejmé, odmítal.

likvidaci české zemské samosprávy však nakonec vládní reforma ani nebyla nutná. Stačil podpis císaře. Od roku 1908 byl zemský sněm finančně ochromen nepřetržitou německou obstrukcí. Důsledkem byly dva tzv. anenské patenty, kterými císař v roce 1913 rozpustil český zemský sněm a úkoly zemského výboru přenesl na zemskou správní komisi. Pro Emila Háchu a jeho kolegy se však téměř nic nezměnilo, protože struktura i chod úřadu zůstaly zachovány. Pouze volené přísedící nahradili jmenovaní státní úředníci.

Konec monarchie Háchu nezastihl v Praze, nýbrž ve Vídni. Na konci roku 1916 se totiž dočkal dalšího výrazného posunu v kariéře, když byl jmenován radou Správního soudního dvora ve Vídni. Z právníků Zemského výboru byl vůbec prvním – a také posledním, kdo takovéhoto povýšení dosáhl. Ve Vídni ovšem nebyl osobou neznámou, neboť mnohokrát zastupoval Zemský výbor při řešení stížností před správním soudem. Ve Vídni si Háchových schopností povšiml jeho kolega Ferdinand Pantůček, vynikající právník a člen Maffie, který například krátce před převratem vypracoval návrhy prvních československých zákonů. Mimo jiné také zákona o zřízení československého Nejvyššího správního soudu v Praze. Pantůček byl jmenován do jeho čela a Emila Háchu prosadil na počátku roku 1919 za svého zástupce. Tím začala československá etapa Háchova života, etapa správního soudce. Po Pantůčkově skonu v roce 1925 ho T.G. Masaryk jmenoval do čela Nejvyššího správního soudu.

Když byl Hácha po své smrti v roce 1945 dehonestován a ostouzen, objevilo se i tvrzení, že k „hófrátství“, tedy k povýšení k vídeňskému správnímu soudu, musel mít „měkčí páteř“. S tím ale tak nějak nesouzní jeho důsledná obhajoba české zemské samosprávy ani veřejně kritické postoje k vládním návrhům reformy veřejné správy. Vzhledem k Háchovým aktivitám a názorům je spíše div, že do Vídně nakonec povýšen byl.

Háchův kolega Antonín Klášterský ho v době odchodu do Vídně veřejně nazval „právníkem přímo z milosti boží.“ Určitě zaslouženě.