Působení Emila Hácha v době rakousko-uherské monarchie (1. část)
Působení Emila Háchy v dobách monarchie je nejméně známou částí jeho života. Snad s výjimkou překladu Tří mužů ve člunu a povšechné představy, že byl řadovým anonymním byrokratem. Pokusím se ukázat, že jeho činnost za monarchie byla přece jen aktivnější.
Aby se mohl stát oním byrokratem, musel především dokončit studia práv, která začal na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1890. Kvůli své menší útlé postavě nebyl odveden do armády a studium úspěšně dokončil už v roce 1894. Některé kolegy tak o rok předběhl – to byli ti, kteří měli smůlu, že je erár odvedl a museli jako vysokoškoláci odsloužit rok v armádě jako tzv. jednoroční dobrovolníci.
Semestrální zkoušky, jak je známe dnes, se tehdy neskládaly. Hácha musel během předepsaných 4 let složit 3 souhrnné státní zkoušky /historicko-právní, soudní a státovědeckou/. To byla podmínka, aby mohl pracovat ve státní správě nebo justici, např. jako soudce.
Protože Hácha byl vynikající student, bylo pro něho i otázkou prestiže dosáhnout rovněž titulu JUDr. – doktora práv – který byl tehdy podmínkou pro výkon advokacie. K tomu bylo ovšem třeba složit 3 další, tzv. rigorózní /“přísné“/zkoušky, což se mu do počátku roku 1896 podařilo.
Pracovat začal v advokátní kanceláři dr. Sobičky, která zastupovala vysoký klérus. Už na právnické fakultě ho však upoutalo správní právo, což způsobili svými přednáškami zejména profesoři Pražák (veřejné právo) a Stupecký (občanské právo). Přihlásil se proto do konkurzu na místo koncipisty v Zemském výboru Království českého a na druhý pokus v roce 1898 v přísném výběru uspěl.
Zemský výbor byl od roku 1861 výkonným orgánem Sněmu Království českého a nevyšší instancí územní samosprávy v Čechách. V době Háchova nástupu výbor zaměstnával pouze 36 radů, tajemníků a koncipistů – dostat se do jeho služeb bylo tehdy snem většiny mladých právníků (kteří netoužili po advokacii ani státní službě). Zemský výbor totiž oproti státní službě zaručoval stálé místo v Praze, kratší služební dobu (35 let) a o něco lepší plat. Mimochodem: česká Wikipedie ještě stále uvádí mylně, že Hácha se stal zaměstnancem Českého místodržitelství, což byl ovšem nejvyšší orgán státní správy v Čechách. Ale zatímco např. v úřadech Českého místodržitelství převládala němčina, v zemském výboru se mluvilo česky.
Právníci Zemského výboru byli záhy považováni za právnickou elitu. Hácha tu nalezl mnoho zajímavých spolupracovníků i přátel. Jeho nejbližšími osobními přáteli se stali budoucí profesor na právnických fakultách v Praze a Bratislavě Otakar Sommer a budoucí významný československý diplomat Vojtěch Mastný. Profesními přáteli se stali básník Antonín Klášterský a budoucí kapacity československého správního práva Karel Laštovka a Jiří Hoetzel (který byl v r. 1920 autorem textu první československé ústavy) či Antonín Hobza, který se stal kapacitou v oboru církevního a mezinárodního práva. Hoetzel, Laštovka a Hobza se pak za republiky sešli s Háchou i v redakci Slovníku veřejného práva československého. A Egon Zeis, František Freudenfeld, Otakar Mašek a Jan Říha se po válce stali Háchovými spolupracovníky u Nejvyššího správního soudu.
Agenda Zemského výboru se členila do 8 odborů, v jejichž čele byli tzv. přísedící volení českým sněmem. V čele výboru byl nejvyšší zemský maršálek. Emil Hácha byl zařazen do III. odboru, který řídil přísedící dr. Václav Škarda, významný mladočeský politik a český vlastenec.
Odbor měl v náplni např. okresní zastupitelstva a stavební záležitosti. V roce 1909 Hácha díky získaným praktickým i teoretickým zkušenostem uveřejnil významnou padesátistránkovou studii „O stavebním konsensu“, což byla práce zakladatelská, první svého druhu. Vědecké zpracování základů stavebního práva totiž do té doby v české i německo-rakouské literatuře chybělo! V roce 1907 provedl Hácha také konečnou úpravu zákona o okresních úřednících, který byl pro samosprávu velmi důležitý a který se stal vzorem i pro další zákon o úřednících obecních.
Díky jeho schopnostem a znalostem byl Háchův kariérní postup ve výboru vcelku přímočarý. V roce 1898 byl přijat jako koncipista, v roce 1902 byl povýšen na místotajemníka, v roce 1907 na tajemníka a v roce 1915 se z něho stal zemský rada.
Když měl jako místotajemník už také lepší příjem, oženil se v roce 1902 se svou sestřenicí z matčiny strany Marií Klausovou. Zanedlouho v roce 1903 se jim narodila jediná dcera Milada.
Vedle práce a rodiny měl Hácha ovšem v té době i další zájmy. Pěstoval turistiku a zejména se zajímal o literaturu a umění.
Skutečnost, že spolu s bratrem Theodorem jako první přeložili do češtiny světoznámý humoristický bestseller Angličana Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu“, je z jeho života za monarchie snad jako jediná dostatečně známa. Hácha měl talent na jazyky. Německy uměl jako česky a když se v roce 1899 vrátil ze Spojených států bratr Theodor, zdokonalil si i angličtinu. Překlad vyšel nejprve časopisecky a pak i knižně u Topiče v roce 1902. Už sám pak přeložil několik povídek tehdejší vycházející literární hvězdy Rudyarda Kiplinga, které vyšly u Otta v roce 1903 pod názvem „Povídky z Indie“. Po časopisech pak uveřejnil ještě pár drobnějších překladů a informoval o aktualitách z anglické literatury. Činil to ovšem pod různými šiframi, zřejmě s ohledem na své zaměstnání u Zemského výboru.
Zatímco literárního koníčka musel s ohledem na práci a rodinu záhy omezit, zájem o umění u něho přetrval. Stal se totiž tehdy i jeho pracovní povinností.
Na počátku století významný mladočeský politik Karel Kramář vymámil z rakouské vlády – jako protihodnotu za ukončení českých politických obstrukcí – císařský dar 2 milionů korun na založení umělecké galerie. Tak došlo v roce 1902 ke vzniku Moderní galerie království Českého.
Umělecky ji spravovalo kuratorium, které se členilo na český a německý odbor – v čele toho českého byl Karel Kramář. Administrativně pak spadala pod Zemský výbor. A protože o Háchovi bylo zřejmě známo, že má umělecké sklony, stal se v roce 1904 společným tajemníkem obou odborů i českého odboru zvlášť. Spolupracoval tak s Karlem Kramářem (budoucím prvním československým premiérem) a osobně poznal i mnoho významných českých umělců – např. Hynaise, Myslbeka, Ženíška, Švabinského, Štursu a další, kteří byli postupně členy českého odboru. V roce 1915 např. budoucí portrétista československých prezidentů Vratislav Nechleba vytvořil Háchův portrét v úřadě. Netušíc tak vlastně namaloval svého prvního prezidenta.
V souvislosti s galerií Háchu také potkal jeden netradiční zážitek. Když v roce 1907 navštívil Prahu císař František Josef I., jel si prohlédnout i výsledek svého nadačního daru. A v galerii, která byla tehdy umístěna ve Wiehlově pavilonu na Výstavišti, mu byl spolu s politiky a umělci představen i tajemník galerie Emil Hácha!
Jako dovětek k Háchovým uměleckým sklonům ještě dodejme, že časem doma nashromáždil hodnotnou sbírku výtvarného umění, která však byla po roce 1945 bohužel zničena či rozkradena.
Příspěvek Mgr. Františka Slípky přednesený autorem na Konferenci Emil Hácha 1872 - 2022. (dokončení příspěvku v TSL 8)
