Doba rozjímání, dobrých skutků, dohánění restů, ohlížení se zpět na to, co jsme vykonali nebo jak jsme se v které životní situaci rozhodli. Více než kdy jindy v tomto období myslíme na své blízké, chceme se jim více věnovat, obdarovat je pozorností, péčí anebo dárkem.
Rodinní pečující nedávají jen v tomto období – rozdávají pomoc a podporu celý rok. Socioložka Jiřina Šiklová v jednom rozhovoru o stáří a péči doma krásně shrnula, že i přes toto nasazení, je jednodušší přijmout roli pečovatele než opečovávaného. Na druhou stranu to ale má pečovatel těžké a má (zcela po právu) na toho, komu pomáhá, někdy velký vztek. Vztek na to, jak se k němu druhý chová, jak nespolupracuje, jak si vybírá (např. co bude jíst, zda se oblékne atp.).
On to nedělá naschvál. Buď to dělá z nepozornosti, z neschopnosti (mentální nebo i fyzické) nebo prostě proto, aby si udržel svou lidskou prestiž – pocit, že ještě může o něčem rozhodovat, něco ovlivňovat.
Pečující se nutně potřebuje odreagovat. Uvědomit si, že mu to ten, o koho pečuje, opravdu nedělá naschvál. Když to člověk zvládne, tak je dobré, když si to sám pro sebe pojmenuje. A báječné také je, když má kolem sebe pár lidí, se kterými o této situaci (tomhle vzteku) může mluvit.
Jiřina Šiklová věřila, že možnost vypovídat se velmi pomáhá k uklidnění pečujícího a spíš než věty typu: „Neblbni, to víš, že ti to máma nedělá schválně.“ je mnohem lepší prosté naslouchání a přitakání: „Rozumím ti, opravdu to nemáš lehký.“ Ono je to vlastně u každého problému. To vyslechnutí je možná důležitější nežli samotná náprava situace.
Nejen v adventu, ale po celý rok vám přejeme hodně blízkých lidí, kterým se můžete bez obav svěřit nejenom se svým vztekem. A pokud pečujete o svého blízkého, pak vězte, že pečovatelská služba je tu od toho, aby vám ulevila. Pomohla vám tak, aby pečování nebyla jenom dřina, ale také radost.
