Základním stavebním kamenem každého vztahu obecně je úcta, respekt, empatie a naslouchání. Ve vztahu pracovníka v sociálních službách (pečovatele, pečovatelky, sociálního pracovníka) k seniorům patří, dle mého názoru, poslední „stavební hmota“ dvojnásob. „Bůh nám dal dvoje uši a jedna ústa, v tomto poměru bychom je měli využívat“. Pro ty z nás, kterým byla do vínku dána spíše extrovertní povaha, činí zachovat v komunikaci tento poměr značné problémy J. Čím více však aktivně nasloucháme, tím více se dozvíme a můžeme se i my, díky příběhům dříve narozených, vyvarovat v našem životě mnohých chyb. Ať je příběh klienta jakýkoli, vždy ho přijímáme nekritickým, nehodnotícím postojem. Kdo jsme my, abychom moralizovali člověka, který žil aktivně svůj příběh v době, kdy my ještě „tahali kačera“? Nikdo z nás nemůže říct, jak by se zachoval on sám na jeho místě, v dané době a s danými prostředky.
Senioři jsou hlubokou studnicí zkušeností, zralosti a životního nadhledu. Zkušenosti jsou samozřejmě nepřenositelné a každý si musí odžít ty své, aby utvořil svůj vlastní životní příběh plný chyb a omylů, které jsou jeho nedílnou součástí. Ať každý senior má své posluchače a z každého posluchače se během času stane vypravěč, kterému bude dopřán čas a prostor sdělit zase své zkušenosti generaci, která bude ochotna naslouchat.
