Před nedávnem jsem slyšela rozhovor se socioložkou Jiřinou Šiklovou. Zamýšlela se nad tématem domova a důležitosti péče.
Domov je podle ní jeden z nejhezčích pojmů, které máme. Zakotvit v dospělosti někde, aby se to stalo opravdu naším domovem, to dá hodně práce. Neznamená to jenom, že tam musíte mít svoje věci. Musíte tam mít i své vzpomínky. Něco, co jste tam prožili. Domov se stává naší součástí, je to jakési naše rozšířené já.
Kdo si to je ale ochoten uvědomit? Člověk se přestěhuje za péčí a hodnotu domova obětuje (aniž by se pokusil včas si svůj domov přizpůsobit tak, aby mu ve stáří vyhovoval, aby i tam mohl důstojně žít). Péči si zaplatíte, pocit domova ne. Opuštění domova, k němuž má člověk takovýto vztah, je asi jedno z největších traumat.
Jiřina Šiklová se ve svých 83 letech domnívala, že je jednodušší přijmout roli pečovatele, tedy být tím, kdo pečuje o druhého, než tím, kdo pomoc potřebuje. Na druhou stranu pečovatel má občas velký vztek na toho, o koho pečuje. Často jsou to staří lidé. Pečující si myslí, že některé situace, chování, nespolupráci… mu senior dělá naschvál. Ale on to nedělá naschvál. On to dělá buď už z nepozornosti, z neschopnosti, nebo aby si udržel svoji prestiž. Pocit, že o něčem může rozhodnout, není zcela závislý.
Pro pečujícího je úlevou, když si to uvědomí a sám pro sebe pojmenuje. Navíc má pár lidí ve svém okolí, se kterými o tom může mluvit. Už jenom to velice pomáhá.
Máte-li ve svém okolí někoho, kdo pečuje, a při společných rozhovorech narazíte na toto téma, prostě jej vyslechněte. Nenapomínejte jej: „Neblbni, to víš, že ti to nedělá schválně.“
Ono je to vlastně obecně u každého problému. Vyslechnutí, možnost sdílet s někým svou situaci, je možná důležitější než hledání řešení. A podobně je to i s přijetím pomoci. Jako pečující nemusím na vše být sám, mohu se o své úkoly podělit. Není ostudou ani selháním požádat o pomoc někoho dalšího z rodiny nebo ze sociální služby.
Pečovatelka může přijíždět pomáhat s hygienou, s převlečením, s pohybem, s úklidem nebo může přinášet nákup. Pečujícímu pak vznikne prostor k tomu, sednout si s babičkou, dát si společně kávu a věnovat jí trochu té jiné péče – čas a pozornost.
Máte-li pocit, že není v rodině nikdo, kdo by měl čas a na službu, že nezbývají finance (hodina péče stojí 155 korun), určitě můžete požádat o příspěvek na péči. Chcete-li nějak zlepšit situaci svého blízkého, zvýšit podporu u něj tak, aby jeho dny byly bohatší, ale úplně nevíte, jak na to, určitě se na nás bez ostychu obraťte. Každá situace má nějaké řešení, ale možná postačí, když u nás dostanete čas a vyslechneme vás.
V Arše jsme každý všední den od 7 do 15:30. Péči poskytujeme denně vč. víkendů a svátků od 7 do 19 hodin. Bližší informace získáte také na www.archaborovany.cz anebo telefonním čísle 777 620 973.
