Projít se na čerstvém vzduchu, sednout si na lavičku a nechat se hladit slunečními paprsky, přečíst si zajímavou knížku, poslechnout písničku, uvařit si oblíbené jídlo…maličkosti? Jak bohatý je člověk, který se z těchto „samozřejmostí“ dokáže radovat. Vždyť tyto střípky radosti každodenního života nám skládají celkovou mozaiku, díky které pociťujeme pocit štěstí.
„Heleď, mami, motýl…a podívej, tady ten pejsek, jak je chlupatý….“ Maminka ani nekoukne směrem, kterým Stázinka ukazuje, jen nervózně odvětí, ať si pospíší, nebo nestihnou přijít včas do školky. Maminka ze školky nadzvukovou rychlostí přiběhne do práce, po práci vletí do obchodu nakoupit na večeři, hned poté rychlostí, konkurující letu krahujce, vyzvedne děti z institucí, doma poklidí, pomůže výrostkům s učením a v nočních hodinách sebou švihne na kanape a čeká. Vše, co si předsevzala, zvládla, kde se ten pocit naplnění a štěstí opozdil? Čeká marně. Ano, pocit krátkodobé radosti z proběhnutí cílovou páskou po tom namáhavém celodenním maratonu se dostavit může, ale pocit dlouhodobé spokojenosti? Proč je to tak těžké, když to může být tak jednoduché? Řešením je opět se naučit radovat z maličkostí…a kdo by nám v tom mohl pomoci? Přece ti nejlepší učitelé – děti. Ty jsou v úžasu, z pro nás běžných věcí, každý okamžik.
Umět se radovat ze života je zajisté schopnost, která, když nám není dána zrozením (někdo vidí již odmala sklenici spíše poloplnou než poloprázdnou), dá se naučit. Je to fuška, ale stojí za to to zkusit. Vždyť kdo z nás může říct, že se cítí opravdu šťastný? Naučili jsme se stěžovat si, v tom žádné školení nepotřebujeme. Neklaďme si na sebe velké cíle, předsevzetí a pokusme se být vděční za to, že na tu lavičku jsme schopní vůbec dojít, že nám zrak ještě slouží natolik, že si můžeme tu naši oblíbenou knížku přečíst. Pro nás je to samozřejmost, pro jiné již nikoli…Carpe diem (Užívejte dne)
