608 436 941

Chovejte se ke mně hezky, prosím aneb Chci toho moc?

Autor: M. Strapková | Zveřejněno: 19. května 2023 | 4x

Náš klient, jmenujme ho třeba pan Novák, měl před Velikonocemi bolesti. Jakoby jej bolela polovina zad. Zhoršovalo se to, omezovalo v pohybu. Je mu 85 let, zdravotní obtíže nějaké má, ale toto bylo nové. Blížily se svátky, nechtěl to nechat být. Sousedka ho odvezla na pohotovost do nemocnice, kde usoudili, že si jej tam nechají, aby zjistili co a jak.

Na Velikonoční pondělí ho propustili s tím, ať druhý den navštíví obvodního lékaře a ten mu podle propouštěcí zprávy předepíše léky.

Úterky ale obvodní lékař neordinuje. Ve středu se mu pan Novák od rána nemohl dovolat. Ve čtvrtek ráno přijela paní pečovatelka na pravidelnou péči. Pan Novák se nevyspal dobře, ruka v noci bolela, byla oteklá a od prstů k lokti začala modrat. Pečovatelka mu navrhovala zavolání sanitky, to ale odmítl. Důvod?

Strach.

Před týdnem ho hospitalizovali. Nic závažného na něm neshledali. Po propuštění si měl zajistit léky u obvodního lékaře – to neudělal, teď bude znovu volat pomoc. Má strach, že na něj budou nepříjemní, budou se zlobit, že nedokázal zařídit to, co měl. Byl pevně rozhodnutý vydržet to doma.

Důvody pana Nováka, proč nechce požádat o pomoc, bohužel nejsou ojedinělé. Senioři se často setkávají s neempatickým přístupem těch, kteří by je naopak měli podpořit a pomoci jim. Čas od času si vyslechnou věty typu:

„Nejsme stěhovací služba, z těch schodů vás snášet nebudeme, to jste si měla zavolat někoho z rodiny.“

„Co byste chtěl v tomhle věku, to už prostě tělo bolí. S tím se nedá nic dělat. Musíte si zvyknout. “

„Proč nás kvůli tomuhle voláte? My ji teda odvezeme do nemocnice, ale počítejte s tím, že ji do večera máte zpátky.“

Tyto situace jsou velmi tíživé a to, jak jsou informace podávané je někdy neuctivé. Vše jde říct jinak. Starý člověk je křehký. Jak fyzicky, tak psychicky. Je závislý na pomoci druhých a o to hůř stojí za svými potřebami. Radši obtíže vydrží, než by požádal o pomoc.

Umíme zachraňovat životy, zvyšuje se délka života, ale za jakou cenu? Nezapomínáme tak trochu na kvalitu prožívání každého dne?Existuje fenomén: I když nemáme jako společnost stáří a stárnutí rádi a brbláme, jak jsou ti důchodci strašní, tak své babičky a dědečky obvykle bezmezně milujeme. Jakoby nám chyběla schopnost empatie, schopnost vidět toho „stěžujícího si seniora“ jako babičku či dědu někoho jiného. Na stáří je prý vůbec nejhorší pocit osamělosti a zbytečnosti. „Nikdo mne nepotřebuje.“, „Všechny jen obtěžuji.“, „Mají se mnou jen starost.“.

Pečovatelky podobné věty při svých návštěvách u klientů často vyslechnou. Snaží se starého člověka podpořit. Hledat na jeho situaci světlé stránky. Motivují ho k tomu, aby to nevzdával, zkusil o svých obtížích promluvit s lékařem nebo zavolal rodině a poprosil o podporu, o návštěvu.

Jednáte-li s člověkem, který má porozumění, vyslechne, vysvětlí, uklidní. To je pak radost. Mějme všichni na paměti, že jednou budeme staří. Nebuďme pouze tichými svědky nepříjemného jednání. Ozvěme se, dejme najevo, že takové chování není na místě. Starý člověk potřebuje empatii a podporu.

Pomáhající profese jsou obecně vyčerpané. Často jedou setrvačně, o svém chování příliš nepřemýšlejí, nemají na to čas, jsou uvězněni v systému, na který se tak často vymlouváme. Člověka naproti sobě berou jako případ, úkol, zakázku… Bude-li jim okolí připomínat, že pracují s člověkem, který právě prožívá stresovou situaci, věřím, že se probudí, chytnou se za nos, změní se. Když ne napoprvé, snad podruhé nebo potřetí…

Do té doby buďme stateční a bojujme za vlídné zacházení. Vlastně, nejenom se starými lidmi.

www.archaborovany.cz