Můj strýc Karel pracoval celý život jako řidič. Ze začátku řídil linkové autobusy, po letech, když už měl, jak sám říká: „Lidí plné zuby.“ přesedlal na náklaďáky. Po revoluci jezdil kamionem po Evropě. Nikdy se neoženil, když přijel domů k rodičům (mým prarodičům) pomohl jim kolem chalupy, občas zašel do hospody anebo do lesa (byl u myslivců) a když jsme tam byly na prázdninách my děti, hrál si s námi, bral nás k řece a dělal legraci. Měli jsme ho rádi.
Dnes je Karlovi necelých 90 let, žije v chalupě po rodičích sám s kocourem, s nikým se nestýká, hospoda je ve vsi pár let zavřená, ale on by tam stejně nedošel. Stal se z něj morous. S manželem mu vozíme jednou týdně nákup a připravujeme dříví na otop. Snažím se alespoň v síni udržovat pořádek, ale je to těžké. Karel ničeho nedbá, kočce trousí jídlo po podlaze, seká v místnosti třísky, odhazuje odpadky pod stůl, nezvládá hygienu. Koupelnu vůbec nevyužívá, omývá se u dřezu v kuchyni. Na mé lamentace, aby se aspoň převlékal do čistého prádla, jen mává rukou. Před létem měl lehkou mrtvičku, naštěstí bez závažných následků. Pár dní byl v nemocnici a pak ho pustili domů s tím, že potřebuje trvalý dohled. Příhoda se prý může kdykoliv opakovat. Jezdíme k němu teď častěji, ale zmáhá nás to, jemu není nic dost dobré, stále jen hartusí a vůbec nespolupracuje, nedělá to, co by podle doktorů měl.
Cesta první
Jsme z toho vyčerpaní a podali jsme mu žádost do domova důchodců. Až se tam přestěhuje, uleví se nám.
Cesta druhá
Jsme z toho vyčerpaní a tak jsme si postěžovali známým, kteří několik let pečovali o maminku. Obdivovala jsem je, že to zvládali. Známá mi říkala, že ze začátku také pečovala sama a byla vyčerpaná. Potom se domluvila s pečovatelskou službou, aby jí vypomohla a situace se zlepšila.
Nikdy nás nenapadlo, že by ke Karlovi mohl dojíždět někdo cizí. Bydlí na vsi, je morous a nevíme, jestli by mu stačily z důchodu peníze na placení pečovatelek.
Byli jsme ale dost vyčerpaní, a tak nám nakonec dcera na internetu našla nejbližší pečovatelskou službu, zavolali jsme tam a během pár dnů jsme se sešli u Karla. Sociální pracovnice nám vysvětlila, že Karel by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měl mít nárok na příspěvek na péči a pomohla nám sepsat žádost o něj. Popsala, co všechno mohou pečovatelky v domácnosti dělat, vše podrobně probrala s Karlem a ten s návrhy souhlasil (asi proto, že mu je navrhoval někdo cizí, když jsem stejné věci říkala já, hartusil).
Během následujícího týdne začala služba fungovat. Jednou v týdnu pomáhají Karlovi s mytím. Světe div se, opět používá koupelnu a dokonce si pochvaluje, jak má vydrbaná záda. Třikrát v týdnu mu pečovatelky přivezou oběd (jinak vozím jídlo já, to mi nedělá problém a ráda strejdu vidím). Při každé návštěvě pečovatelka smyje nádobí, poklidí co je zrovna třeba a tím, že uklízím při mých návštěvách i já, daří se nám domácnost udržovat jakž takž. Karel pookřál – líbí se mu, že za ním jezdí, jak on říká: „Samé mladé ženské.“ a že s ním cvičí (chodí po místnosti, pomáhají mu s protahovacími cviky, aby nebyl ztuhlý). A také poklábosí o tom, co je ve světě nového. Služba k nám dojíždí několik týdnů. Za první měsíc Karel platil lehce přes tři tisíce korun. Není to málo, ale už u něj byli z úřadu práce – řešit ten příspěvek a vypadá to, že do dvou měsíců mu peníze přiznají. Pak už to bude úplná pohoda. Jestli to takhle bude fungovat dál a strejda bude moct dožít doma, uleví se nám.
Každý máme možnost volby, kterým směrem povedou naše rozhodnutí. Zvažujme dobře a hledejme co nejvíce informací o podpoře, kterou můžeme využít. Dříve než to vyčerpaní a nespokojení vzdáme.
Pro bližší informace o možnostech podpory v péči můžete telefonovat na číslo 399 499 936 anebo přijít osobně k nám do Archy do krásně zrekonstruované budovy bývalé národní školy.
Věřte, že pečovat nemusí bolet.
