2. část
Někdy před letošním létem se mi dostal do rukou tisk Místního akčního sdružení Růže a v něm si přečetl zajímavou informaci o vyhlášené akci „Novohradský horolezec“, kterou vyhlásila Novohradská občanská společnost. Titul Novohradský horolezec získá ten, kdo zdolá deset označených vrcholů Novohradských a Slepičích hor. A tady začal můj problém. Novohradské hory miluji, nyní ale bydlím v Praze a nemám auto. Má je naštěstí moje kamarádka Štěpánka, domluvili jsme se a během léta a babího léta do jižních Čech postupně jezdili. Stačily nám na to čtyři dny přesto, že jsme vyjížděli poměrně pozdě; Štěpánka vždy ráno odvážela do školky svou vnučku. 11. října 2024 jsme vystoupili na poslední vrchol.
24. 9. 2024
Čekaly nás dva nejvyšší vrcholy Novohradských hor na jejich české straně; pojedeme do nejodlehlejších míst při státní hranici. Štěpánka soustředěně řídí a já přemýšlivě přemítám: „Řekni jen proč tak toužíš po tmách těch lesů?“ Adalbertu Stifterovi, česko-rakouskému spisovateli, malíři a pedagogovi na tuto jeho otázku neodpovím, a přece po výjezdu z Českobudějovické kotliny, před Nedabylemi a dále Strážkovicemi, očima vyhledávám ty modré hory, jak se Novohradským horám také říká. A nejsem sám, já jen obyčejný. Z druhé strany je určitě viděl a obdivoval Mozart, když se na podzim roku 1787 vydal v průvodu své paní Konstancie z Vídně do Prahy, aby tam provedl svého Dona Juana. My dnes jedeme autem, oni projížděli povozem s třemi poštovskými koňmi v mohutném žlutočerveném kočáru. A ještě před tím dějepisec Bohuslav Balbín a ještě před ním Říman Plinius….
Novohradské hory jsou součástí Šumavského masivu a jejich hlavním stavebním materiálem jsou krystalické horniny, především žula, rula a svor. Stáří některých hornin čítá až 1,5 miliardy let, ale vlastní pohoří je při srovnání velmi mladé. Začalo se zvedat v důsledku doznívajícího alpského vrásnění až v mladších třetihorách. Horské polohy podél státní hranice, jižně od Nových Hradů, byly tradičně nazývány Horní hvozd. HranicI mezi Korunou českou a rakouskými zeměmi, kterou nařídil vytyčit už císař Karel IV., nikdo moc nerespektoval, a teprve po 1. světové válce se stala závaznou. Zdejší lesní komplexy byly ve větším rozsahu obhospodařovány šlechtou, resp. jejich poddanými. První zmínka o majitelích uvádí pány z Michalovic, postupně Rožmberky a posledními majiteli byli až do roku 1945 Buquoyové. Ti je získali po porážce českých stavů (Bílé hoře) v roce 1620. Císař Ferdinand II. Habsburský odměnil maršála Karla Bonaventuru de Lougueval hraběte Buquoye za dobré služby (maršál mu půjčil peníze) panstvím Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice. Obyvatelstvo, převážně německé národnosti, sem přišlo od jihu z alpských zemí. Česká kotlina, lemovaná ze všech stran horami, lákala však mnohem dříve k usazení nejrůznější pravěké kmeny, keltské Bóje, germánské Markomany a konečně slovanské kmeny, z nichž vzešel přemyslovský knížecí rod. Památky na tuto dávno uplynulou dobu v Novohradských horách rovněž nacházíme. Své jméno dostaly podle města Nové Hrady, kde bývalo slovanské hradiště již kolem roku 980. František Palacký nazval Novohradské hory horami Cáhlovskými, podle rakouského Freistadtu, který se v době jeho českého osídlení jmenoval Cáhlov. Na rakouské straně se jim dnes říká Freiwald. Jedinečnost Novohradských hor spočívá především ve vzácně zachráněné přírodě, která na české straně zůstala ušetřena zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. Nejvyšším vrcholem je Viehberg (1112 m) na rakouské straně, a z šestnácti vrcholů přesahujících tisíc metrů se jich na našem území nachází pět. Pramení zde Lužnice, Malše, Stropnice, Černá a Pohořský potok (a již zmíněný Svinenský potok).
Naše nonstop jízda z Prahy, v posledním úseku vedoucím od Benešova nad Černou Přírodním parkem Novohradské hory, končí u samé státní hranice, na Pohoří na Šumavě. Název zaniklé obce s převážně německým obyvatelstvem (dříve Puchers, Buchers, Puchéř, Půhoř či Půchoří) byl úředně zaveden v roce 1923 přesto, že Pohoří na Šumavě neleží! Důvodem k založení byly obrovské nevyužité zásoby dřeva v lesích. Prohlížíme si zde novobarokní kostel Panny Marie Dobré rady, vlastně jen to, co z něho zbylo po propadu kostelní věže v roce 1999 do lodi kostela. Zůstaly jen obvodové zdi a presbytář, zbytky byly zakonzervovány. Vlastenecký spolek „Bucherser Heimat Verein“ (spojuje, co bylo kdysi rozděleno) usiluje o obnovení kostela do původního stavu. Nevím, kostel ve své současné podobě vyniká podobným geniem loci jako podobný stavebně nedokončený chrám v Panenském Týnci. Tam ale mohla být pohřbena Anežka Česká. Na Pohoří se konají poutě, omezeně je otevřena kostelní kavárna, pan Altman ze Sepplbergu, vesničky těsně za hranicí, zde pořádá ve spolupráci s blízkou obcí Pohorská Ves a Místním okrašlovacím spolkem Terezie vánoční mše… A to je dobře. Obec měla v roce 1890 186 domů s 1323 obyvateli. Hned po skončení 2. sv. války sem (a do okolních obcí) přicházeli příslušníci tzv. revolučních gard, různí „zlatokopové“, samozvaní partyzáni či mstitelé, kteří terorizovali a okrádali německé obyvatelstvo sestávající se z žen, dětí, starců a stařen. Ze stájí mizel dobytek, hlavně do vnitrozemí. Po odsunu Němců v roce 1946 bylo Pohoří na Šumavě osídleno převážně Slováky, nicméně z velké části zbouráno. Pole zarůstala plevelem, loukami prorůstala nová tráva stařinou. V roce 1955 (z důvodu blízké státní hranice) došlo k jeho totální izolaci a vyklizení; zbylé domy byly zničeny. Dnes zde již několik domů opět stojí a třeba jen velmi pomalu se do tohoto místa vrací život s nezbytným přeshraničním přesahem.
Z Pohoří na Šumavě vede zelená značka na nejvyšší vrchol Novohradských hor na české straně – Kamenec (1072 m). Cesta, asi 3 km dlouhá, vede opuštěnou krajinou, dříve tak živou. Obyvatelé se živili především těžbou dřeva v okolních lesích, po práci obdělávali chudá políčka a po večerech malovali na sklo svaté obrázky, které se úspěšně vyvážely do zahraničí. Také pracovali v několika sklárnách rozesetých zde na poměrně malé ploše. Sklářské písky zde byly a také dostatek dřeva k výrobě potaše. Janovy Hutě, Stříbrné Hutě, Skleněné Hutě, to jsou názvy některých zaniklých osad. A také Paulina (Pavlína) v blízkosti Pohořského rašeliniště a 1,5 km od cesty po které jdeme. Své jméno dostala po neteři Jana Nepomuka Buquoye - Paulině, který huť založil v roce 1780. Učarovala Josefu Kroutvorovi, esejistovi, historikovi umění, básníkovi a kreslíři a také Janu Štifterovi, novináři a publicistovi, který se o ní zmiňuje ve své nedávno vydané knize Za tichem (Novohradské hory) a již dříve v knize Světlo z Pauliny. Je až s podivem, že po nedávných vydatných deštích je naše cesta vedoucí prameništěm Pohořského potoka suchá. Razidlo do pasů není tentokrát přímo na vrcholu, ale asi 1 km před ním, u velké informační tabule a obrovského zeravu, zvaného též túje. Samotný vrchol Kamence je plochý, nevýrazný s mnoha skalními útvary kolem. Tušíme blízkost státní hranice, strach ale nemáme. Dráty a pohraničníci tady již nejsou a nepotkáte tady ani pytláky a pašeráky. Ještě tak ducha starého hraběte Buquoye – Bukvu, s holí. Ten si ale lidí moc nevšímá, pokud nehulákají a neplaší zvěř. Běda ale zlodějům a hulvátům, to jeho holi nikdo neuteče…
Po stejné cestě se vracíme k autu a zastavujeme po pár kilometrech před Baronovým mostem, blízko místa, kde bývalo vaziště vorů po Pohořském potoce. Ano, také zde v Novohradských horách se dřevo plavilo, podobně jako na sousední Šumavě. Byl to jediný efektivní způsob, jak dostat větší množství dřeva na místa, kde o ně byl zájem. Dokladem této historie je řada nádrží (klazur), z nichž nejkrásnější je Zlatá Ktiš ve tvaru srdce na horním toku řeky Černá. GPS navigace nás trochu potrápila, ale na Myslivnu (1040 m) docházíme svěží. Na částečně odlesněném vrcholu je tady postavena nepříliš vzhledná zděná budova. Razidlo pro otisk do pasů je prý ukryto v kešce na oznámených GPS souřadnicích. Ukázal nám ji rychleji ochotný muž zdržující se právě v budově. Byla ukryta poměrně vysoko ve skále v nepřehledném terénu a razidlo v ní ne-by-lo; někdo jej ukradl. Organizátor akce to v průběhu akce zjistil a pověsil poblíž na strom klasické razítko; do pasů si tedy dáváme malého červeného ráčka. Pak zase dolů a hurááá, auto čeká, neodjelo; kolem desáté jsme opět v Praze.
11. 10. 2024
Vyjeli jsme trochu dříve než obvykle a zaparkovali za jihočeskou Kaplicí v Hradišti na parkovišti. Trochu prší, nasadili jsme ochranné pomůcky. Nahoru jen asi jeden kilometr, ale pořádný. Nahoře (779 m) jsou zbytky keltského pravěkého opevnění; z keltské symboliky vycházel i brněnský architekt Pavel Jura, autor rozhledny poblíž. Její půdorys je pěticípý – stejně jako růže, kterou měli ve znaku Rožmberkové. Použil modřínové dřevo, trámy přečnívají a rozhledna vypadá jako jehličnatý strom s ulámanými větvemi. Schodiště a ochoz jsou zavěšeny na ocelových táhlech a jakoby se vznáší. Z výšky 27 m se otevírá jeden z nejkrásnějších panoramatických pohledů, který jsem kdy viděl. Jsou vidět Novohradské a Slepičí hory, Budějovická kotlina, Temelín a za jasného počasí dominanty Šumavy, dokonce Alpy.
Přesouváme se do Malont, do blízkosti Jeleního vrchu (Doppleru). Ten nám chybí jako poslední z deseti. Dnes musíme být v Praze brzy, a tak se nevydáváme (škoda) po historické buquoyské cestě z Malont, ale s autem zajíždíme až do obce Bělá a Štěpánka dál naviguje nahoru pomocí navigace. Teprve nyní, když píši článek mi dochází, že pomocí navigace také hledá houby! Hned na začátku lesa sbírá výstavní seskupení pravých „praváků“ (a já nic), další pak v průběhu cesty (a já zase nic!). Začalo nám opět pršet štěstí, nasazujeme pláštěnky. Pod vrcholem Doppleru (956 m) se zastavujeme u kříže, památníku na prvního starostu Malont, Ignaze Starkbauma, který sem dali jeho pravnuci a obec Malonty v roce 2000. Doppler-Jelení vrch byl v době totality nejvyšší přístupnou horou, na kterou se ještě mohlo; málokdo to ale věděl. Tehdy z něho býval jeden z nejkrásnějších pohledů na ten vůkol boží svět. Dnes tomu tak není a rozhledna by se hodila. Z velkého informačního panelu se návštěvník dozví, že zde bývalo výšinné hradiště, které vybudovali možná Keltové, ale sídlili tu i staří Slované, což dokazují mohyly z doby halštatské a raně slovanské. Do pasů dáváme poslední vrcholový otisk a stejnou cestou zpět. V Praze jsme brzy, Štěpánka otočila auto, a protože jezdí nerada sama, naložila v Jesenici (kde bydlí) svého psa a společně odjeli opět na jih, na chalupu, kterou tam má.
To nejhezčí nakonec
Za totality jsme každý rok sedmého listopadu povinně slavili vítězství Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku. Sedmého listopadu 2024 jsem také slavil a rád. V Trhových Svinech jsem po kontrole vyplněných horolezeckých pasů převzal (i pro Štěpánku) od Lucie Kolářové odměnu: dva balíčky turistických potřeb. A také plakety s našimi jmény, zhotovené v Domečku v Trhových Svinech. V době, kdy píši tento článek, již podobná ocenění získalo 125 milovníků Novohradských a Slepičích hor. Vy, kteří uvažujete o zapojení do akce, konejte! Ty kopce tam jsou a čekají na vás. Akce bude pravděpodobně pokračovat také v roce 2025 a možná se k ní připojí pokračování na některých vrcholech v Rakousku (Mandelstein, Nebelstein, Viehberg, Hut…). Po dokončení se můžete pochlubit, že jste po zdolání deseti vrcholů (s trochou nadsázky) vystoupili o několik stovek metrů výše než měří Mount Everest. A to je co říci! Co nejdříve se vypravte na Todeňskou horu (608 m) v blízkosti Trhových Svin. Již řadu let je tady vybudováno vyhlídkové místo pod názvem Vyhlídka Oldřicha Fencla, který ji objevil údajně v květnu 1965. Na stolečku před lavičkou lze podle zákresu v mapě vyhledat a určovat většinu toho, co je před vámi. A je to především nádherné panorama Novohradských a Slepičích hor. Bude to pro vás inspirace podepřená prvním pravidlem turistiky, které zformuloval Guth – Jarkovský: „Jen ten jest hoden v cizí kraje, kdo poznal krásy vlasti své!“
PS: pro článek jsem čerpal z různých zdrojů. Kromě již zmíněných autorských jmen v článku, také z knih Václava Vochozky, Jiřího Marka, Jana Jiráčka, Josefa Hvozdeckého (Josefa Máši), Jiřího Cukra, z internetu, magazinu Země světa a dalších… Nejsem historik ani znalec Novohradských hor jako Milan Koželuh - za případné nepřesnosti a nepravdy se čtenářům omlouvám.
Foto: Novohradsko-Doudlebsko, z.s. a archiv autora článku
