1. část
Někdy před letošním létem se mi dostal do rukou tisk Místního akčního sdružení Růže a v něm jsem si přečetl zajímavou informaci o vyhlášené akci „Novohradský horolezec“, kterou vyhlásila Novohradská občanská společnost. Titul Novohradský horolezec získá ten, kdo zdolá deset označených vrcholů Novohradských a Slepičích hor. A tady začal můj problém. Novohradské hory miluji, nyní ale bydlím v Praze a nemám auto. Má jej naštěstí moje kamarádka Štěpánka, domluvili jsme se tedy a během prázdnin a babího léta do jižních Čech postupně jezdili. Stačily nám na to čtyři dny, a to i přesto, že jsme vyjížděli poměrně pozdě; Štěpánka totiž vždy ráno odvážela do školky svou vnučku. 11. října 2024 jsme vystoupili na poslední vrchol.
30. 7. 2024
Naším cílem jsou, jak se jim lidově říká, Slepičí hory; správně Soběnovská vrchovina, která byla po roce 1989 vyhlášena přírodním parkem. Organizátor je do akce zařadil pro atraktivnost a blízkost k Novohradským horám. Z mnoha výstupů nahoru volíme ten ze Soběnova, po zelené turistické značce, který je pohodlnější než třeba z Dobrkovské Lhotky. Cesta vede převážně lesem, který ochlazuje, je nádherné letní počasí. Docházíme na nejvyšší místo Slepičích hor, na Kohout, jehož výšku uvádějí mapy a různí autoři různě (bude to ostatně platit s rozdílem jen malinko metrů i pro další vrcholy zařazených do akce).
Jsme ve výšce 870 m, na místě, kde se nalézá žulový sloup označující bod I. řádu trigonometrické sítě, kterým se Kohout stal v 2. pol. 19. stol. Tehdy zde stála dvoupatrová dřevěná měřičská věž. Na sloupu je latinský nápis ve zkratkách, a to způsobilo, že byl Kohout považován po nějakou dobu mylně za střed Evropy. V době totality věž nahradila vojenská pozorovatelna, využívaná později i jako turistická rozhledna. Byla také dřevěná a po jejím zchátrání byla v roce 1993 stržena. Blízká Besednice usilovala od poloviny devadesátých let o postavení vysílače s rozhlednou, návrh ale neprošel schvalovacím řízením; dnes je tady pouze nepřístupná komunikační věž. Ještě si děláme do našich horolezeckých pasů otisky z razidla připevněného na stojanu a pokračujeme po zelené dolů do sedla Kohoutu a po červené do spleti skal končících na druhém nejvyšším vrcholu, na Vysokém kameni (865 m), lidově Slepici. Její vrchol je malou přírodní rezervací. Také je zde prý ukryt velký poklad, přístupný pouze v době, kdy se čtou v kostele pašije - vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Nižším kopcům v okolí se říká kuřata a tak mě napadá nový a kratší název pro Slepičí hory: Kurník. K autu se vracíme prakticky po stejné trase, jinak to krátce ani nejde.
Při cestě zpět do Prahy zastavujeme na okraji městyse Besednice, jehož název je odvozen od zakladatele – pana Besedy. Pěšky se vydáváme na blízkou nevýraznou vyvýšeninu Slabošovka (624 m), kde besedničtí (když neuspěli na Kohoutu) podmínili stavbu telekomunikační věže požadavkem, aby její součástí byla vyhlídková plošina. Turistům začala sloužit v roce 2002 a nabízí nádherné pohledy jak do vzdálenějších míst šumavského podhůří, českobudějovické a třeboňské pánve, tak na blízké odlesněné osídlení střední části národopisné oblasti nazývané Doudlebsko, (podle slovanského kmene Doudlebů). Vidíme blízkou Besednici, Kohout, Soběnov, Ločenice, Nesměň, Borovany a také Trhové Sviny.
Otiskujeme další razítko, vracíme se k autu a já vzpomínám na svého spolužáka z budějovické průmyslovky, na Frantu Schussera, který historii Besednice až do r. 2010 krásně popsal ve své knize Městys Besednice. Zmiňuje se v ní o bohatých nalezištích vltavínů v okolí, jejichž vznik se vysvětluje dopadem meteoritu (odtud pak jejich poetický název „slzy hvězd“). Také o fyzicky vyčerpávající těžbě tvrdé vyhledávané žuly, která se těžila v několika kamenolomech v okolí Velkého kamene (753 m), lidově Besednické hory. Na besednickém hřbitově je umístěn památník jedenácti obětem katastrofy, ke které došlo 9. 10. 1928 v Praze Na Poříčí. Zřítila se tam dokončovaná novostavba o sedmi podlažích, zahynulo 46 lidí, z toho 17 z Besednice a okolních vsí. Občerstvili jsme se ve zdejší hospodě a ve večerních hodinách byli opět v Praze s horolezeckými pasy, ze kterých na nás pomrkávala již tři vrcholová razítka.
14. 8. 2024
Dnes máme v plánu vystoupit na tři vrcholy Novohradských hor, které společně s poutním kostelem Panny Marie Těšitelky na Dobré Vodě poskytují úchvatný panoramatický pohled z hráze rybníka Žár. Rybník je to velmi starý a největší mezi rybníky zdejší rozlehlé a vzájemně propojené rybniční soustavy. Pro Štěpánku to bude poprvé, já si zopakuji podobné výstupy z roku 2006. Novohradská občanská společnost tehdy vydala hezkou brožuru předního znalce Novohradských hor Milana Koželuha „První tři“ a ta mě zlákala.
Zastavujeme na Dobré Vodě, kde bylo již v 16. a 17. stol. provozováno lázeňství a která se stala po „zázraku“ od roku 1701 poutním místem. Léčivost zdejší vody se neprokázala a léčil (léčí) zřejmě zdravý horský vzduch, změna denního režimu a genius loci místa. Poutní procesí však ke zdejšímu baroknímu kostelu (stavitel není bezpečně prokázán – K. I. Dietzenhofer?) směřují v době mariánských svátků po staré historické Šejbské cestě v současné době i ze sousedního Rakouska. Kostel, či spíše výstavný poutní chrám nechali postavit v letech 1708-1715 novohradští Buquoyové.
Pár kilometrů dál - nad Dobrou Vodou Hojná Voda - má historii lázeňství ještě starší. Václav Březan, dvorní dějepisec posledního Rožmberka Petra Voka, zapsal v životopise jeho staršího bratra Viléma z Rožmberka, že na novohradském panství v roce 1564 „voda zdravá se zjevila, kterouž mnoho lidí se zhojilo“. Na onom místě vznikla osada nazývaná podle majitele Vilémova Hora, z níž se později stala Hojná Voda (prý od Františka Palackého), což vyjadřovalo léčivou hojivost vody a ne její množství. V. Březan také píše, že se zde v roce 1577 léčil Petr Vok - „byl se myl u Dobré Vody (pozn.: v mezičase se Hojná Voda nazývala také Dobrá Voda) na panství Novohradském; jistá mu byla vyměřena dieta od doktora, kterou při té lázni chovati měl a co přijímati“. Lékař mu tak vlastně připomínal latinské úsloví, že „víno a láska hubí naše těla“. Mnohem mladší historie Hojné Vody je spojena třeba s pobytem Zikmunda Wintera, který o svých prázdninách pobýval ve zdejší myslivně a napsal zde své stěžejní dílo Mistr Kampanus. Současnost Hojné Vody se odvíjí od bohatého spolkového života, k němuž přispívá i Zvon setkání umístěný na hojnovodské vyhlídce jako symbol sbližování lidí žijících na obou stranách hranice.
Naším dalším a hlavním cílem byla Kraví hora (953 m); vydáváme se na ni po zaparkování hned za Hojnou Vodou. Zelená značka nás vede krpálem nahoru do místa skalních útvarů, z nichž nejznámější je skalisko zvané Napoleonova hlava. Připomíná slavného francouzského generála, který na přelomu 18. a 19. stol. určoval dějiny značné části Evropy. Jeho hlavu zde obdivoval také (jako kluk) Jiří Čajan, který vyrůstal v Chlupaté Vsi pod Kraví horou; říkal jí kravák a své vzpomínky vydal v roce 2020 v knize s názvem Pod Kraví horou. Na vrcholu byla v nedávné době zpřístupněna rozhledna vzniklá přestavbou vojenské hlídkové věže. Je z ní široký rozhled do okolní krajiny; jsou vidět chladící věže jaderné elektrárny Temelín a při mimořádných světelných podmínkách dokonce Alpy.
Kuní hora (925 m), kam nás láká další vrcholové razítko, není vzdušnou čarou daleko. Scházíme (bohužel) dolů, do výrazného sedla a opět šlapeme nahoru a výše. Kuní hoře se také říká Písařka, prý podle její podoby s vystouplým krčním obratlem středověkých písařů. Na vrcholu jsou opět četné žulové skalní útvary vytvořené mrazovým zvětráváním a odnosem. Na jihozápadním úpatí Kuní hory pramení Svinenský potok. K jeho pramenu se v roce 2012 vydal s přáteli citovaný Jiří Čajan, našel ho a toto dobrodružství popsal v článku uveřejněném v Trhovosvinenských listech č. 12/2012.
Na Vysokou (1034 m) jsme se vydali po krátkém odpočinku opět z Hojné Vody. Nikoli ale po místní červeně značené trase kolem celé hory (ta vede rovněž kolem pralesního zbytku původního lesa), ale rovnou do příkrého svahu po lesních pěšinách a s pomocí navigace GPS. Vrchol Vysoké je nevýrazný, s žádnou vyhlídkou. Ta bývala asi 400 m od vrcholu, na Vitorazské vyhlídce, dnes bohužel zakryté vzrostlými smrky. Byl jsem na ní v padesátých letech a díval se dalekohledem na zámek ve Weitře, která kdysi patřila k Českému království a dnes je centrem historické oblasti v Dolních Rakousích známé pod názvem Vitorazsko. Tenkrát se mému otci podařilo získat s několika přáteli propustku do hraničního pásma a dovezl mě sem v jeho prvním poválečném autě značky KDF s plátěnou střechou. Vysoká byla za totality (na rozdíl od Kraví a Kuní hory) beznadějně nepřístupná. Jiří Čajan ve své knize píše, že se ve škole učil, že nejvyšší horou Novohradských hor je právě Vysoká; málokdo věděl, že někde na jihu směrem ke státní hranici se vypíná o 38 m vyšší hora, hrdě nesoucí jméno Kamenec, o Viehbergu (1112 m) ani nemluvě.
Při sestupu jsme opět nepoužili turistické značení a nerozvážně se vydali dolů kolem skalních hradů, neznačenou kaňonovitou cestou plnou velkých balvanů. Jeden takový, ještě větší, byl v sedmdesátých letech dopraven z Novohradských hor do Českých Budějovic a umístěn (s přáním na věčné časy) před budovu Muzea dělnického hnutí. Už tam není, ale blízké zastávce městské hromadné dopravy se stále říká lidově U Balvanu. Náš sestup dopadl dobře, nasedli jsme do auta a (ne)unavená Štěpánka nás bezpečně dovezla domů.
PS: pro článek jsem čerpal z různých zdrojů. Kromě již zmíněných autorských jmen v článku, také z knih Václava Vochozky, Jiřího Marka, Jana Jiráčka, Josefa Hvozdeckého (Josefa Máši), Jiřího Cukra, z internetu, magazinu Země světa a dalších… Nejsem historik ani znalec Novohradských hor jako Milan Koželuh - za případné nepřesnosti a nepravdy se čtenářům omlouvám.
Foto: Novohradsko-Doudlebsko, z.s. a archiv autora článku
Pokračování v příštím čísle
