Když mě na začátku tohoto roku pozval Jirka Steinbauer na 9. ročník Trhovosvinenské padesátky, nemusel mě ani moc přemlouvat. Vloni jsem si ji dal jako dárek k mým osmdesátinám a jak to bude letos? Co bude mým hnacím motorem na trase pochodu? Jsi zase o rok starší, Mirku, musíš přitvrdit! Co třeba: honí tě Apači, zastřelili ti koně, ukradli zlato, došla voda a v koltu máš poslední náboj (pro sebe)?
V sobotu 29. dubna 2023 se vydávám na trasu pochodu asi o 25 minut před ostatními; běžci mě dohánějí až za Pěčínem. Jdu kolem rybníku Prelát, který býval dříve oblíbeným výletním a koupacím rybníkem svinenských občanů. K rybniční soustavě v širokém okolí patří i Svinenský potok, na kterém - také dříve - bývalo několik mlýnů a hamr. A z Pěčína pěkně po zelené turistické značce do Klažar. Odsud by to byl jen „kousek“ do Žumberka, původně gotické tvrzi; nyní po její opravě významné jihočeské památce. Ale co naplat, rázuji si to po asfaltu cyklotrasy 1128 do Kamenné... Počasí je navzdory předpovědi dosud přijatelné; nad blízkým masivem Novohradských hor s výraznou dominantou Kraví hory (953 m) a nepřehlédnutelným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Dobré Vodě se ale začínají vytvářet mraky. A přede mnou je problém?
Jsem zvyklý chodit po turistických značkách, a organizátoři dnešní padesátky trasu dále z Kamenné, až na státní hranici s Rakouskem, vyznačili po „klikatici“ vlastním značením. V mobilu nemám mapovou aplikaci a pokyny v itineráři pochodu typu „rovně kolem chaloupky povodí“ mi moc nepomáhají. Naštěstí je kolem trochu rušno a tak se přidávám ke dvěma o více než generaci mladším mužům se startovními čísly 42 a 110. Jejich pochodové tempo mi vyhovuje a za neustálého vzájemného povídání jdeme bezpečně po trase kolem Kamenské hory, přes Vesce a Olbramov, k začátku národní přírodní památky Terčino údolí.
Majitel širokého okolí Nových Hradů Jan Nepomuk Buquoy zde nechal na přání své manželky Terezie Buquoyové zřídit na přelomu 60. a 70. let 18. století v údolí říčky Stropnice romantický krajinný park. Trasa vede parkem a všichni se fotografují u uměle vytvořeného vodopádu, který napájí říčka Stropnice pomocí umělého koryta. Vodopádu, ve srovnání s množstvím zaniklých drobných pavilonových staveb, včetně „Modrého domu“ a velkého skleníku s tropickými rostlinami, zub času neuškodil a po renovaci je ke komerčním účelům využíván i objekt bývalých lázní, tzv. „Lázničky“. Kousek za ním je u nejstaršího dubu v této lokalitě třetí kontrolní stanoviště pochodu; zapisuji si písmeno „O“.
Další kontrolní stanoviště je pak v kapli v Mýtinách, která zde jako jediná zůstala po druhé světové válce na místě zaniklé vesnice Mýtiny, kterou ve 30. letech minulého století tvořilo 46 domů, v nichž žilo 230 německy mluvících obyvatel; byli nuceni odejít v rámci odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Náš – stále ještě trojlístek – se tam dostává po značené trase, která vede kolem vladyckého sídla, rozsáhlé pozdně gotické tvrze Cuknštejn z konce 15. století. Město Nové Hrady si se zchátralou tvrzí nevědělo rady a prodalo ji do soukromého držení. Je tak zajištěna její postupná náročná rekonstrukce.
Za Mýtinami a Veverským rybníkem je státní hranice s Rakouskem; také kontrolní stanoviště 5. Počasí se najednou zhoršilo, nebe pokryly mraky, zablesklo se a zaduněl hrom. Naštěstí mám s sebou pláštěnku a natahuji si ji přes hlavu a batoh. Naposled jsem ji na sobě měl v době mého „mládí“ na Šumavě, při trochu náročnějším treku ve dvou. Cesta nyní vede po státní hranici a je vyznačena hraničními kameny. Vpravo od cesty je přírodní památka Přesličkový rybník, ale ten v dešti ignorujeme. Lije jako z konve, a tak se ukrýváme pod největším hraničním kamenem v Novohradských horách. Je ale děravý, voda jím místy protéká, a tak opouštím své druhy a vydávám se po červené značce sám; Zevlův mlýn, kde bude první občerstvení, není již daleko. Jenže, ouha, je třeba ještě překonat, přejít Novohradský potok. Žádná lávka tady není, jen čtyři doporučení pro přechod od organizátorů pochodu. Doporučují to udělat s botami v ruce nebo s botami pod vodou, je možno také potok elegantně přeskočit bez hůlek či s jejich pomocí. Jako úsměvně pokrytecké se mi zdá další upozornění, že v případě zranění, je vhodné volat 155 a při rozbití huby 112. Volím vlastní, pátou variantu, a potok zdolávám se štěstím po ztrouchnivělém pařezu v řečišti potoka.
Již neprší a v Zevlově mlýnu se někteří účastníci pochodu převlékají a přezouvají. Většina si dává také pivo z místního minipivovaru. Novými Hrady jen procházím, starý hrad, nový zámek, kostel s klášterem a další pamětihodnosti mě dnes nezajímají. Modrá turistická značka vede po sestupu ze skalního ostrohu, na kterém je město postaveno, dále 8 km rovinatou a zalesněnou oblastí s množstvím rybníků; papír na kontrolním stanovišti 7 ( U Čertova rybníka ) zřejmě odvál vítr. Je to únavné; pořád a pořád se jde a před sebou stále a stále to samé. Ale pomáhají mi ( a čtenářům mého povídání doslovně cituji ) slova mého oblíbeného spisovatele Oty Pavla z předmluvy ke knize J. a M. Erhartových - Jižní Čechy:
„Je to na jih od Prahy. Je to zajímavé, nikde není tabule anebo transparent, že tady začínají JIŽNÍ ČECHY. Přesto poznáte, že jste vkročili do nějaké, skoro by se dalo říci jiné země, kde vládnou jiné mravy, jiný lid, kde roste jiná tráva a rostou jiné ryby a čepuje se jiné pivo.
Vždycky, když jsem vešel do tohoto kraje, přemýšlel jsem, proč je mi tu tak dobře. A stále jsem na to nemohl přijít. Vždycky jsem si říkal: až budu starší, budu tu žít. Koupím si bílou chalupu, bílou kozu a černé králíky a každé ráno budu chodit bosý kosit trávu a ona mě bude chladit do nohou a ve džbánku budu mít vodu ze studánky. Pak si sednu do světnice, budu psát a všechno, co napíši, bude jako báseň, protože o tomto kraji se jinak psát nedá.
A pak jsem jednoho dne poznal, že je to lež. Stárnu a tu chalupu nebudu mít nikdy, protože musím žít ve městě. A tak do jižních Čech jezdím aspoň tak, jako jezdí člověk za milenkou. S městem žiješ, s jižními Čechami se miluješ. Jezdil jsem vlakem, autem, kanoí, pěšky a vždycky, když jsem vstoupil do jižních Čech, poznal jsem, že jsem tam. Smekl jsem čepici nebo klobouk a řekl: DOBRÝ DEN, MÉ JIŽNÍ ČECHY!“
V Petříkově, v Hospůdce u Bečků, bylo druhé občerstvení, chleby se škvarkovou a tuňákovou pomazánkou, Plzeň… Pak k železničnímu přejezdu ( trať České Budějovice - České Velenice ) a po zelené značce kolem rybníků a po únavně dlouhém stoupání do Olešnice, vsi připomínané již v roce 1186. Míjím zdejší renezanční zámeček, který obec získala směnou za nedaleké pozemky a přeměňuje ho na kulturně-vzdělávací centrum. Kontrolní stanoviště 10 bylo u Kostelíčku, vlastně kaple z roku 1904, na místě zrušeného kostelíka. Zelená značka vedla pak dolů lesem kolem Kratochvílova mlýnu do Hrádku, který býval skutečným hrádkem a byl rozbořen v době husitských válek. Unaveni jsme nevnímali, že procházíme kolem významné přírodní lokality, která je uváděna ve všech publikacích o tajemných místech Česka. Kolem tzv. přírodního jeviště ( lidově též soudné kameny či kazatelna ), které je tvořeno dvanácti žulovými balvany sestavenými do půlkruhu, v čele s velkým monolitem. Již Karel Hlubuček se domníval, že zde bývalo významné shromaždiště dávných obyvatel kraje. Zřejmě ale nejde ani o pohanské obětiště kmene Doudlebů a na trojúhelníkovém balvanu nejsou nápisy provedené pomocí starogermánských runů; jde o přirozený stav kamene, na kterém se podepsal čas. V té souvislosti mě napadá, že ten kámen tady byl dříve než člověk a bude tady ještě až člověk nebude?
A zbýval už jen Terezínský rybník a závěr pochodu po staré cestě z Rejt do Trhových Svin. Cíl byl na opačném konci města, vlastně za ním, na Buškově hamru. Ten je po rekonstrukci v poslední chvíli v širokém okolí jediným reprezentantem z mnoha dalších, zaniklých. Dostávám tradiční klobásu, pamětní medaili a účastnický list s vyznačením dosaženého času: 11:50:56.
Je to neuvěřitelné, ale oproti loňské účasti na Trhovosvinenské padesátce, jsem se letos zlepšil o téměř dvě hodiny. A tak si kladu otázku: pomohli mi opravdu ti Apači? Odpovídám, že možná, ale spíše to svádím na energetické nápoje s logem Ferdy Mravence, které jsem si vzal prozíravě na pochod s sebou.
