Když jsem svým známým prozradil, že si ke svým osmdesátinám nadělím účast na 8. ročníku Trhovosvinenské padesátky, řekli mi, že jsem se zbláznil. A já, blázen, začal přemýšlet o formách a příčinách bláznovství. Co vede lidi k tomu, aby v požehnaném věku lezli po horách, do ledové vody, běhali maratony, začali stavět dům a dokonce zakládali rodinu? Je to věčná touha člověka vzepřít se osudu, konečnému řešení jeho jepičí existence zde na zemi? V tomto úhlu pohledu pak není bláznovství bláznovstvím, je očištěno, třebas ne pozlaceno.
23. dubna 2022 vycházím jako první již v 5:49 z náměstí svého rodného města na 54 km dlouhou trasu, vedoucí velkým obloukem z Trhových Svin do Římova a dále do blízkosti Českých Budějovic. Od nejsevernějšího místa trasy, Zborova, pak zpět do cíle v Trhových Svinech přes Trocnov, Borovany a vršek, místně pojmenovaný Červený. Je mlhavá zima, ale neprší; podle předpovědi ani nebude. Trasa je po včerejším dešti na nezpevněných plochách mokrá, plná klouzajícího bahna. U Šírků mě předbíhají manželé Strýhalovi, u nichž (Centrum U Duhy) jsem strávil neklidnou noc, plnou obav a očekávání.
Již delší dobu mě pobolívá pravá noha nad kotníkem; doktor nezjistil nic a doporučil jen klid a kostival. Aktuálně na ní mám dvě léčivé náplasti, tlakové obinadlo a vše jistí vysoké pohorky. A pro všechny případy mám ještě v batohu jiné různé. Trasa vede kolem říčky Stropnice, která pramení pod horou Vysoká v Novohradských horách; krásnou knihu o ní napsal Milan Koželuh. A předbíhají mě další, také ženy s malou taštičkou, ve sportovních aerodynamických oděvech, které dávají vyniknout zadním partiím jejich těl, rychle mizejících v dáli.
Mé přání skončit večer úspěšně v cíli je obrovské, jak to ale dopadne, to ví jen Bůh. Vzpomínám na Emericha Ratha, vynikajícího českého multisportovce německé národnosti, který na začátku minulého století absolvoval mj. mnoho chodeckých závodů na 50 km se zátěží 30 kg vojenské výzbroje. Vzpomínám na účastníky tzv. pochodů smrti, v zimě a přicházejícím jaru roku 1945. Jejich fyzický stav byl po dlouhém strádání v koncentračních táborech velmi špatný a přesto někteří z nich přežili.
Účastníci podobných akcí jakou je ta dnešní zpravidla nemají čas vnímat, jak šla kolem historie. A tak alespoň, že na trase dnešní padesátky, v Čeřejově, na místě kde stával dvorec, který získal Jan Žižka jako věno své manželky Kateřiny, stojí dnes pomníček z roku 1938; podél říčky Stropnice jsou patrné výrazné trosky čs. železobetonových pevnůstek z l. 1937 - 38, jako součást zdejšího nedokončeného opevnění naší jižní státní hranice. A v lese Štěpánka, asi 1 km od obce Veselka, má být (ještě jsem tam nebyl) největší mohylové pole v jižních Čechách.
V roce 2015 jsem se zúčastnil obnovené tradice trhovosvinenských padesátek; ty se totiž chodily již v 70. a hlavně 80. letech minulého století. Jejich pravidelným účastníkem bývala má maminka Ludmila Kolárová, a já si v kapse jako talisman nesu jednu z jejích získaných medailí. V roce 2015 šlo jen málo desítek účastníků, dnes mě stále někdo dochází a předchází. Využívám toho v úseku trasy z Římova do Vidova; k rychlejším účastníkům se „přivazuji“ a snažím s nimi držet krok. Výstavba dálnice v okolí Plavnice mě nutí k úvaze o rychlosti přemisťování lidí. Těch dnešních 54 km profrčí po dálnici člověk v autě za 25 minut; na rozdíl od nás pěšáků, ale bez velkých emočních zážitků.
Před Vidovem mám krizi, temno před očima. Vím, že je to z hladu a dehydratace, a tak mě půlhodinový odpočinek na prvním plánovaném občerstvení dává opět do pořádku. Absolvoval jsem již 31 km, noha nedělá problémy, vím ale, že v mém věku mě může zradit cokoliv, nejen můj „podvozek“. Ten již zažil motivující turistické akce, které organizoval v Trhových Svinech učitel Karel Sejček. A následovaly mnohé další, třeba putování s mou nejmladší dcerou Lenkou po slovenských horách, náročné treky na Šumavě a v Krkonoších, Bieszczadech, Ukrajině (bývalé Podkarpatské Rusi), v Albánii, Turecku, na Korsice, Madeiře, Islandu, v Alpách.
Trasa pokračuje z Vidova po nově vyznačené žluté turistické značce do Nedabyle a Hůrky. Zde vcházím do svého „království“; před Hůrkou mi to připomíná tabule s velkým nápisem: Půlnoční království - Miroslavova země. Jde se mi dobře, tělo si již zvyklo, poslouchá a neodmlouvá. Poučen Janem Amosem Komenským, že „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“, neodmítám pohoupání na houpačce při cestě trasy pochodu a s některými jeho účastníky se dávám do hovoru a fotografuji. Pohoda, sluníčko trochu proráží mraky, neobtěžují mě červené včely a hnědé mouchy ani komár anopheles, larvy masařek, klíšťata, malinké potní mušky a velcí černí pavouci, To vše mi hrozilo v tropickém pralese; naštěstí jsem doma, v bezpečí české krajiny. V bezpečí? Otázka, na níž nemám odpověď. Stejným nebezpečím jakým je tropický hmyz, je přece sám sobě člověk. Stále se o tom přesvědčujeme.
Při cestě kolem rodiště husitského vojevůdce Jana Žižky mě napadají dvě jména spisovatelů. Ladislav Stehlík vzdal hold tomuto významnému místu ve své trilogii Země zamyšlená a respektovaný současný znalec husitské doby Petr Čornej v novém Žižkově životopisu, v oceněné knize Jan Žižka. Nepochybuji, že i Žižka se rád najedl, a tak spěchám do Borovan, kde druhé občerstvení na trase ještě vylepšuje můj relativně dobrý fyzický stav. Na posledním úseku trasy přes Červený vršek dokonce předcházím některé unavenější a před Trhovými Sviny zacházím na hřbitov k hrobu svých rodičů, abych jim řekl, že na ně vzpomínám.
Do kulturního domu, kde je cíl pochodu, docházím s hlavou vztyčenou, jištěn trekovými holemi, které mi celý den výrazně pomáhaly. Dostávám pamětní účastnický list s vyznačeným časem 13 h., 44 min. a medaili. Ostatním, kteří přišli přede mnou, jsem představen jako nejstarší účastník, fotografování, atd. Dávám si kořeněnou klobásu a tři plzně. Neodcházím, zůstávám; dochází také několik účastníků trasy nad mé možnosti (110 km) a další a další z padesátky. Po desáté hodině se loučím, děkuji organizátorům letošního dálkového pochodu - Jirkovi a Lubošovi - za výbornou organizaci celé akce, vyznačení trasy a zajištění stravovacího servisu. Až do půlnoci si ještě povídáme v Centru U Duhy a pak už jen (konečně!) sprcha a sladké usínání s vědomím, že se za 14 dní vrátím jako účastník dalšího pochodu v tomto kraji -Svinenských výšlapů.