608 436 941

Nevinná rytina

Autor: Lenka Kuřilová, studentka oktávy Gymnázia Trhové Sviny | Zveřejněno: 6. března 2021 | 2x

.

Existují pouze tři typy návštěvníků a většinou je poznáte na první pohled.

Všeználci, které váš výklad během prohlídky skutečně zajímá, aneb noční můra všech průvodců, jelikož ještě stále nepochopili, že otázka ,,Má někdo nějaký dotaz?“ je pouze řečnická a odpověď ,,Ano, já.“ je ta poslední věc na světě, kterou byste chtěli slyšet.

Pravým opakem pak jsou znudění návštěvníci, zkráceně znuděnci. Nezajímá je zámek, nezajímáte je vy a co každých 5 minut se letmo podívají na hodinky, aby věděli, jak dlouho bude ta hrůza ještě trvat. A jestli se ptáte, proč sem tedy chodí, pak buďte rádi, že jste ještě nezažili ten moment, kdy se v dívce probudí romantická duše. S přihlédnutím ke stavu vašeho bankovního konta jsou ovšem Maledivy rázem zamítnuty a nezbývá tedy nic jiného, než jeden víkend oželit fotbal a místo toho vyrazit na romantický zámeček.

Avšak nejčastěji narazíte na třetí typ, a teď omluvte ten výraz, tzv. čumily. Interiér zámečku si sice rádi prohlédnou, ale vaši existenci zcela ignorují. Zjednodušeně řečeno, je jim úplně jedno, jestli na zdi visí Rembrandt, nebo zarámovaný seznam na nákup.

Krastice nedostatkem návštěvníků nikdy netrpěly. Ba naopak byly dny, kdy jich přišlo až přespříliš. Jedním takovým je každoročně 1. květen, den zamilovaných. Slovy Máchy, byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.

Dnes je 1. května a ačkoliv již čtyři prohlídky proběhly, na nádvoří je stále fronta jak na pomeranče za minulého režimu. Není nic lepšího než oslavit svátek práce prací.

Za okny se mihne Libor, který zrovna dokončil svou prohlídku.

Rychle dopiju černý čaj, omyju hrnek a postavím ho na umyvadlo, aby z něj odkapala voda.

Masivní dveře se se zavrzáním otevřou a Libor se s očividnou úlevou svalí do čalouněného křesla. Tohle bude ještě pro oba dlouhý den.

,,Nechceš uvařit kafe?“ nadhodím při pohledu na jeho strhanou tvář. Další prohlídka začíná až za 5 minut a rozhodně s ní nehodlám trávit víc času, než musím.

,,Na tohle by nepomohlo ani kilo kofeinu,“ zamumlá. Na stůl položí svazek zámeckých klíčů. Promne si obličej, opře si hlavu o opěradlo a zavře víčka, aby si alespoň na chvíli odpočinul. Ani se jeho mrzuté náladě nedivím.

Přeci jen rychlovarnou konvici zapnu a než se voda ohřeje, přehodím přes sebe vlněný svetr ze skříně, jelikož v komnatách je navzdory teplému počasí pořádná zima. Zaliju hrnek a postavím ho Liborovi na stůl.

Klíče si zastrčím do kapsy.

Už při pohledu na skupinku návštěvníků, včetně dvou ukřičených holčiček přetahujících se o panenku, mi je jasné, že tahle prohlídka bude stát za to. Spíš než Máchův hrdliččin hlas mi ovšem hlavou prolétají verše Erbenovy – U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. ,,Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!...

,,Vítám Vás na zámku Krastice. Celý komplex byl postaven v 16. století a jeho majitelem byl Augustýn I. z Krastic. Rozsáhlé opravy se poté dočkal o 300 let později, kdy sídlo zdědil hrabě Oskar III. zvaný Malý, ale o něm si povíme až v následující místnosti.“

Dveře vydají nelidský skřípot. Vážně bych už měla říct údržbáři, aby je všechny promazal.

,,Prosím, pozor na nohy. Hned za dveřmi je malý schod,“ zavolám, když návštěvníci jeden za druhým procházejí, načež se záhy ozve dutá rána.

Projdu jako poslední. Na holčičce s panenkou v podpaží je vidět, že jen tak tak zadržuje slzy. Otázka jestli kvůli tvrdé podlaze, se kterou se její obličej spřátelil, nebo kvůli matce, která jí tlumeně vyhrožuje, že jestli nepřestane fňukat, žádná zmrzlina nebude.

,,Nacházíme se v soukromých komnatách hraběcí rodiny. Na protější straně místnosti si můžete povšimnout manželské postele z ebenového dřeva s ručně vyřezávanými ornamenty.“

Už teď mě nikdo nevnímá. Můj odhad byl správný, samí čumilové.

,,Nejvýznamnějším artefaktem v této místnosti je ovšem tato rytina za mnou s-„

,,Jé, mami podívej, ten vypadá jak náš Puňťa!“ vykřikne druhá holčička, ta bez panenky. Všichni se zasmějeme.

,,Jeho jméno neznáme, takže je možné, že se opravdu jmenoval Puňťa,“ odvětím s úsměvem. ,,Jak jste si tedy již určitě všimli, tato rytina se smečkou psů a křížencem člověka a jelena zobrazuje jednu z nejstarších slovanských bájí. Zajímavá je její cesta do našeho zámečku, která souvisí s již zmiňovaným Oskarem III.,“ rukou ukážu na obraz v zlatém rámu s mužem s hustým knírem a kaštanovýma očima.

,,Oskar III. byl vášnivý sběratel umění a řekněme, že se mu to stalo osudným. Své manželce Žofii,“ popojdu o kus doleva k vyobrazení krásné šlechtičny, ,,přislíbil menší letní sídlo pár kilometrů od našeho zámku. Nechal vypracovat plány a již se mělo začít stavět. Ale. Hrabě odjel na politickou návštěvu do Francie a nevrátil se z ní sám. S sebou přivezl i tuto rytinu a své manželce safírový náhrdelník.“

Pár návštěvnic si povzdychlo při představě drahokamů a významně se podívalo na své partnery.

,,Hraběnka byla darem potěšena jen do doby, než zjistila cenu oné rytiny, jež se prakticky rovnala hodnotě plánovaného zámečku. Z výstavby samozřejmě sešlo, jelikož tolik peněz hrabě neměl…Osobně si ovšem myslím, že si je spíše schovával na další výhodnou koupi.“

 I teď se po sobě některé páry podívaly.

,,Z té doby se nám dochovaly i některé hraběnčiny deníkové záznamy, ve kterých o svém muži hovoří jako o největším oslovi na světě. Přibližně o rok později nechal hrabě vybudovat kapličku v zámecké zahradě, kterou můžete vidět z okna.“

Skupinka se nahrne k výklenku. Snad nikdo nevypadne ven a nerozmázne se o kamennou dlažbu. I když, aspoň by jich bylo o jednoho míň.

,,Údajně to bylo jediné místo, kde měl od své manželky klid,“ dodám.

,,Asi bych si měl taky jednu postavit,“ zamumlá kousek ode mě postarší muž s pleší.

,,To ovšem ještě nebylo všechno,“ pokračuji, ,,umístění rytiny na stěně není náhodné a rozhodla o něm sama hraběnka. Možná jste si všimli, že je zavěšena o kus níže než ostatní obrazy. Hned u rytiny stával konferenční stolek s křeslem a posadil-li se hrabě k němu, seděl přesně ve výši jeleních parohů. Hraběnka tak každé ráno mohla z pohodlí postele sledovat, jak si její manžel nevědomky nasazuje parohy.“

Zasměju se společně se skupinkou. Peprné vztahy zaujmou vždycky. Můžete pět hrdinské ódy, mluvit o významných bitvách nebo ze sebe chrlit jedno datum za druhým, ale nikdy to nepřekoná pořádné drby, kdo byl s kým a kdo koho podváděl.

Nejspíš to o nás dost vypovídá.

Mladá brunetka se mě zeptá: ,,A proč už tu teď ten stolek není? Nedochoval se?“

,,No…,“ odvětím, ,,on se dochoval, ale před 5 lety se nám stal takový nemilý incident…“ Odmlčím se, čímž na sebe upoutám i zbývající pohledy. Jako bych to neříkala, drby a zase jenom drby. ,,U příležitosti návštěvy dánského krále byly Krastice vybrány jako místo odpoledního rautu, kde se měla konat i tisková konference. Právě v této komnatě, především kvůli její velikosti a estetičnosti. Jeho Veličenstvo Henrik V. je ovšem podobného vzrůstu jako Oskar III. a naneštěstí se posadil přímo pod rytinu. Novináři byli rychlejší než my a druhý den byly ty fotky na titulní straně každého deníku. Pro bulvár to byly druhý Vánoce.“

Ještě teď mi přeběhne mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Rozhodně už nic podobného nechci zažít. Jen tak tak jsme se vyhnuli žalobě a rozzuřený dánský velvyslanec, kterému nalepená blonďatá patka létala ze strany na stranu jak při mluvení, respektive ječení, trhavě otáčel hlavu, mě i po těch letech budí ze spaní.

,,Abych se ale vrátila k hraběti Oskarovi, zřejmě mu kaplička moc nepomohla, jelikož půl roku po jejím dostavění zemřel.“

,,Vidíš, taky ho utýrala,“ ozve se z davu.

,,Mlč, dědku!“

,,Majetek po zesnulém hraběti pak přebral jeho osmiletý syn Eduard, ovšem hlavní slovo měla Žofie. O ní si ale povíme až v dámském salónku.“

Z kapsy vytáhnu klíče a přejdu k dalším dveřím, aby mohli návštěvníci projít.

Holčička s panenkou málem v papučích uklouzne, naštěstí ji ale matka na poslední chvíli zachytí za loket. Podívá se na svého manžela. ,,Ta si musela žít jak v pohádce.“

,,Ještě řekni, že ty ne,“ odpoví na její povzdech.

,,No….,“ odvětím, jelikož pár stejně slyšela celá skupinka. Tiší zrovna nebyli. ,,V pohádce si skutečně žila, ovšem ne moc dlouho. O dva roky později zemřela na syfilis, kterou nejspíše chytila od svého milence barona von Ludwiga. Nebo alespoň tak to tvrdí historikové na základě jejích barvitých deníkových zápisů.“

,,Jsou ty deníky někde k vidění?“

,,Pár z nich je vystaveno v dámském salónku, aspoň myslím…“ odpovím.

Během minuty je komnata prázdná.

Je mi jasné, že se všichni nemohou dočkat, až na ně dojde řada. Bohužel netuší, že dámský salónek je na úplném konci prohlídky.

V praxi to znamená, že do deníků mě nikdo vnímat nebude.

Ach jo.

Povídka získala 3. místo v celostátní literární soutěži ILUSTORY, kterou pořádala Knihovna Akademie věd ČR.