Milí čtenáři,
člověka dnes láká kliknout na tu malou ikonku divného zakrouceného „cosi“ – toho „cosi“, co připomíná haditou spleť internetu. Jen kliknout, naskočí tmavý režim umělé inteligence (neboť na počítači my, muzikanti, tvoříme hlavně v noci) a stačilo by napsat prompt: „Napiš mi článek do zpravodaje o Jihočeském kytarovém festivalu.“ Hotovo, rychlejší než tento odstavec.
Ale neudělám to. I když to „slovo“ nebude perfektní, jak by mohlo být. Ne, ne. Ačkoli skladba vět nebude tak skvělá, jak by měla být. A slova se budou a budou opakovat. Bude v tom totiž ta pravá lidská práce, řemeslo slova, řemeslo ducha. Bude v tom čas, který věnuji každému písmenu. Ta pravá řemeslná práce – jako byly tyto čtyři kytarové dny v Nových Hradech.
Festival kdysi začínal „jen tak“ a „mimochodem“ – a to pro deset dětí ze ZUŠ v Trhových Svinech a pro třicet návštěvníků jednotlivých koncertů. Neměl ambici stát se velkou akcí, mezinárodním festivalem, ani nikdy neměl potřebu zvát hosty recipročně. Měl za cíl pouze přinášet motivaci a radost učitelům i dětem a věřím, že za těch deset let (ačkoli šlo o devátý ročník – covid nám do toho jednou „hodil vidle“) přinesl své ovoce.
Od 2. do 5. října jste mohli po městě potkávat kytaristy v nejrůznějším věku – od dětí po dospělé i seniory, milující hudbu kytarovou. Sjelo se bezmála sedmdesát aktivních účastníků z různých koutů České republiky a dospělí si zodpovědně vezli i voličské průkazy. Přenocovali učitelé i jejich žáci, celé rodiny s mladými nadšenými muzikanty, a opět jsme hostili světová jména nejen klasické kytary. Sály praskaly ve švech, neboť návštěvnost z řad široké veřejnosti byla opravdu veliká.
Přivítali jsme čínského fingerpickingového kytaristu Jaco Liu nebo třeba italského mladého virtuóza Andra De Vitise. Zlatým hřebem umělecké části festivalu byl komorní recitál světově uznávaného českého kytaristy Pavla Steidla, který byl odbornou kritikou označen za jednoho z nejvýznamnějších klasických kytaristů světa. Program sestavený z děl Niccola Paganiniho zahrál ve spojení s koncertním mistrem České filharmonie, houslistou Jiřím Vodičkou.
Po celé tyto dny probíhaly mistrovské lekce, které vedli pozvaní umělci a pedagogové ze středních a vysokých uměleckých škol z Čech, Slovenska a Rakouska. Proběhly i tři vzdělávací semináře pro pedagogy. Již podruhé jsme zapojili studenty Konzervatoře České Budějovice do pedagogické praxe, kterou realizují právě na našem festivalu a věnují se žákům po dobu konání vzdělávacích přednášek pedagogů.
Tradičně jsme vedli dva kytarové orchestry – jeden určený starším a zkušenějším žákům, ale běžně zde sedí i pedagogové, studenti konzervatoří a akademií. Kytarový soubor mladších žáků byl letos rekordně obsazený třiceti mladými nadšenými kytaristy. V tomto roce tento soubor provedl světovou premiéru skladby Espero, kterou Taťána Klánská napsala s věnováním našemu festivalu.
Navštívit jste mohli i tradiční výstavu mistrů kytarářů a kytarářské školy z Hradce Králové nebo notová nakladatelství a vydavatelství.
I v letošním roce nás mediálně podpořil například Český rozhlas České Budějovice. Novinkou pro nás byla milá návštěva České televize, která natočila reportáž, jež byla odvysílána 5. října v Událostech v kultuře na ČT art.
Podzimní čtyři kytarové dny měly vždy přinášet to nejlepší, co dokázaly – hudbu klasickou, neklasickou, multižánrovou, romantickou, hudbu velkých i malých těles, sólistů, tóny strun a slova těch nejlepších. Dnes už okolo sebe nemáme deset účastníků a v sálech nesedí třicet kolemjdoucích. Rozrostli jsme se. Podporují nás další a další. Mluví se o nás, hraje se u nás, skládá se pro nás.
Díky za to, že to bylo, díky za to, že to je. Čas je dnes jedno z nejcennějšího, co máme a co můžeme věnovat. A věnovat svůj čas právě vzdělávání, tvoření, poslouchání a naslouchání – to si zaslouží poklonu.
Za organizátory Jihočeského kytarového festivalu
a za ZUŠ F. Pišingera Trhové Sviny
