pohledem účastníků z 9. ročníku
Ve středu 22. 5. 2024 jsme spolu se žáky ZŠ Horní Stropnice vyrazili na dějepisnou exkurzi do Terezína.
Dojeli jsme na parkoviště u Malé pevnosti, ale nejprve jsme se vydali směrem k Velké pevnosti, kde se nachází bývalé terezínské ghetto. Prošli jsme si náměstí a poté se vypravili obhlédnout bývalé krematorium a obřadní síň. Cestou k nim jsme narazili na kolejiště, z něhož nacisté převáželi vězně do vyhlazovacích táborů.
Při cestě do Malé pevnosti jsme míjeli budovu, na níž byly nápisy z období sovětské okupace v r. 1968. Přesto, že nám celou cestu pršelo, nálada byla až překvapivě dobrá. To se však změnilo, jen co jsme vstoupili do Malé pevnosti. Jakoby zde z každé zdi, z každého kouta a každého kamínku sálalo všechno to lidské utrpení přetrvávající kdysi v těchto místech několik let.
Prohlídka začala u kanceláří, v nichž byli vězni evidováni a kde jim byly odebrány všechny osobní věci, vydány "stejnokroje", miska a lžíce. Prošli jsme bránou se známým nápisem "Práce osvobozuje" do bloku A. Tam jsme si prohlédli cely. Hned první cela byla ta typická, jakou si člověk v souvislosti s koncentračním táborem vybaví - dvoupatrová postel (stejně dlouhá jako zeď), na které spalo asi tak 100 lidí. Zde drželi hlavně lidi, kteří byli tzv. odpůrci režimu. Druhá cela byla určena židům - žádné postele, jedna malá díra pro ventilaci a okno, které bylo ale zatemněné. Spalo se vestoje a pokud člověk upadl, znamenalo to pro něho jistou smrt. Nás se do této místnosti vešlo sotva 45, ale kdysi tu bylo nuceno přebývat až 60 lidí. Následovala prohlídka samotek, zcela prázdných a zatemněných. Ta s číslem 1 byla zajímavá tím, že v ní byl během 1. světové války vězněn pachatel atentátu na následníka trůnu F. F. d´Este, Gavrilo Princip.
Dorazili jsme ke sprchám, které naštěstí kdysi pouštěly opravdu jen vodu. Měli zde i holírnu, která ale nikdy nebyla použita; postavena byla jen kvůli Červenému kříži. Podívali jsme se i do rádoby nemocnice, v níž v době války bylo jen 8 lůžek. Léky totiž byly velice drahé a vojáci je potřebovali více než vězni.
Poté, co nám paní průvodkyně povyprávěla o jediném úspěšném útěku, vydali jsme se 700 m dlouhým tunelem do další části pevnosti. Tunel byl stejně jako celá pevnost vybudován za vlády císaře Josefa II. jako ochrana před Prusy. K tomuto účelu ale terezínská pevnost nikdy využita nebyla.
Prošli jsme i popraviště, kde stávala i šibenice, dále pak místo, kde byl nalezen obrovský masový hrob s ostatky šesti stovek lidí, prošli jsme i branou smrti a dorazili do té části pevnosti, ve které v přepychu žili nacisté. Měli zde bazén, kino, velký dům... Vedle toho všeho stál 4. blok. Ten byl vystaven z důvodu kapacitních problémů. V těchto 20 samotkách a několika obrovských celách bylo nuceno žít cca 600 lidí. Právě v tomto bloku na konci války vypukla epidemie tyfu, kvůli kterému byl blok uzavřen a dalšího kontaktu s lidmi se vězni dočkali až po osvobození sovětskou armádou.
V malém terezínském kině jsme pak zhlédli film o historii tohoto smutně proslaveného místa a to byl vlastně konec naší výpravy do historie.
Adam Potůček
Do Terezína jsme museli vyrazit brzy, protože cesta trvala cca 4 hodiny. Nejprve jsme si prohlédli terezínské náměstí a poté jsme šli do Malé pevnosti, kde se nás ujala paní průvodkyně. Ta nám ukázala různé prostory - kanceláře, cely bez oken, sprchy... Vyslechli jsme si opravdu strašlivé příběhy vězněných osob, které nám přiblížily nejstrašnější události 2. světové války. Prošli jsme i dlouhým tunelem uvnitř opevnění. Prohlídku jsme zakončili návštěvou hřbitova s tisíci náhrobků.
Exkurze byla zajímavá a myslíme, že je důležité si tyto hrůzy připomínat, aby se něco podobného již nikdy neopakovalo.
Monika Janouchová, Pavla Čajanová
