Po velmi povedeném výletu do Poněšické obory jsem se rozhodl uskutečnit ještě jednu výpravu s dětmi z mysliveckého kroužku za shozy. Tentokráte padla volba na druhou hlubockou oboru, tzv. Starou oboru. Tato obora má velice bohatou historii, jedná se o jednu z nejstarších obor v českých zemích. První písemné zmínky o oborním chovu zvěře v dané lokalitě spadají do konce 15. století a za její velice bohatou historii se v ní vystřídalo několik period, kdy se střídala i chovaná zvěř. Na počátku dvacátého století zde proběhly i pokusy s chovem exotické zvěře, ne však s očekávaným úspěchem. Historie obory v téměř současné výměře a podobě se traduje od roku 1771 , kdy bylo postaveno oplocení se zděnými pilíři a velké množství hospodářských a reprezentativních budov v pozdně barokním slohu s krásně zdobnými štíty. Takže i milovníci historie si zde rozhodně přijdou na své. Současnou hlavní chovanou zvěří je zvěř daňčí, mufloní a zvěř černá. Shozy paroží daňčí zvěře tzv. lopaty byly naším hlavním cílem.
Naše cesta oborou začala u hlavního vjezdu do obory, kde jsme si prohlédli hospodářské zázemí obory, tj. vlastně srdce každé obory. Místo, kde v reprezentativní budově jednak sídlí pan oborník, tj. člověk starající se a pečující o chovanou zvěř, dále jednotlivé hospodářské budovy, sklady krmiv atd… Následně jsme se dle instrukcí pana oborníka v tichosti přesunuli na kraj samotné obory a dostali jsme pokyny, jakou část budeme procházet. Naším úkolem bylo projít úsek severně od hájovny k hlavní spojnici spojující jednotlivé části obory od severní k jižní části. Počasí se pomalu začalo umoudřovat a my jsme v tichosti s připravenými dalekohledy vyrazili do přírody.
Velikou přidanou hodnotou Staré obory je především její krásné krajinné členění, kde se jednak střídají hluboké strže s nižším podrostem, jednak nádherné i tři sta let staré aleje dubů a jírovců a především i spousta malebných vodních nádrží pro napájení zvěře. Místy tak obora vypadá spíše jako krásný lesopark anglického stylu než jako typický český les. Po zhruba asi dvaceti minutách chůze jsme zaznamenali první úspěch, tj. nález první lopaty shozené v podrostu pod vysokým jilmem. Nastalá radost dětí byla veliká, a proto jsme se hned s daným shozem vyfotili. Nicméně to jsme netušili, co nás čeká v dalších chvilkách. Po zhruba dalších deseti minutách následoval další emotivní projev dětské radosti z dalšího nálezu, takže než jsme došli na hlavní spojnici, kde jsme měli v plánu si odpočinout a posvačit, měli jsme asi šest shozů.
Největší zážitek nás však teprve čekal při cestě zpátky přes hlubokou strž s mladým porostem buku a smrku. Protože zde zvěř překonává poměrně výrazné terénní převýšení a zároveň přes vodní tok často musí skákat, má to za následek otřesy při dopadu zvěře a tím pádem mnohdy také upadnutí tzv. shození parohu. Během cesty zpátky jsme poté nasbírali veliké množství velice zajímavých shozů, mezi kterými byl i nález jednoho z nejsilnějších daňků tj. tzv. zlaté bodové hodnoty. Plni dojmů a zážitků jsme se poté přesunuli zpět k hospodářskému zázemí obory, kde jsme panu oborníkovi předali své nálezy, se kterými jsme se poté vyfotili. Po krátkém odpočinku jsme plni dojmů z povedené exkurze vyrazili směr Trhové Sviny, kde jsme před místní základní školou předali děti jejich rodičům.
