Dlouho jsem přemýšlel, jak zatraktivnit dětem z mysliveckého kroužku činnost v něm a zároveň jim přiblížit práci lidí (tzv. oborníků) starajících se o zvěř v oborách. Vzhledem k tomu, že konec února a především měsíc březen je obdobím, kdy králové našich lesů tj. jeleni evropští shazují své koruny, napadlo mě oslovit přes Okresní myslivecký spolek v Českých Budějovicích pana oborníka z Poněšické obory a požádat, zda bychom se mohli s dětmi z kroužku podílet na sběru shozů spojeným s odborným výkladem. Byl jsem velmi potěšen pozitivní odpovědí, a tak jsme mohli v neděli 19.2. s dětmi vyrazit směrem Poněšická obora.
Poněšická obora leží na pravém břehu Vltavy v malebné členité krajině nacházející se mezi obcemi Hluboká nad Vltavou, Poněšice, Vitím a Vlkov. Charakter reliéfu je velmi členitý, od nejvyššího vrcholu Baba 570 m.n.m. až po údolí Libochovky svažující se k Vltavě tj. 390 m.n.m. Na jejím území se nachází spousta přírodních krás, dokonce i významná přírodní rezervace Libochovka. Tato rezervace se rozprostírá v nivě stejnojmenného potoka a ve svazích kopce Hradce severně od Hluboké nad Vltavou. Místní les pralesovitého typu je tvořen převážně listnáči s převahou buku, v podrostu se poměrně hojně vyskytuje vzácná kapradina pérovník pštrosí. Masiv kopce Hradce naopak je porostlý lipovou bučinou s výskytem lýkovce jedovatého. Podél stejnojmenného vodního toku se nachází podmáčená půda s divokým porostem olší a jasanů.
První zmínka o původním oborním chovu zvěře pochází z roku 1628, kdy byla založena tzv. Malá obora jako alternativa starší levobřežní tzv. Schwarzenberské obory, dnes Staré obory s chovem daňčí zvěře. Význam Poněšické obory ale více narostl až v polovině 19. století, kdy se obora začala více specializovat na chov jelení zvěře. Některé historické prameny dokonce uvádějí, že hranice současné obory pocházejí již z roku 1848, avšak jako oficiální rok vzniku se uvádí rok 1853. Koncem 19. století byli do obory dokonce na několik desetiletí vysazení mufloni. V současné době je oboře chována jako hlavní zvěř jelení, dále zvěř srnčí a černá. Díky dlouholeté kvalitní práci oborníků se kvalita chované zvěře dostala na špičkovou úroveň.
Naše cesta oborou začala u hospodářské základny obory tzv. „Cirhan“ kde jsme čekali na příchod pana oborníka. Po jeho příjezdu jsem se přesunuli v tichosti po lesní cestě do části obory tzv. Horní výrub, kde jsme se rozdělili do rojnice s rozestupy cca tři metry a pomalu procházeli lesním porostem s okem připraveným, zda nezahlédneme typickou siluetu jeleního shozu v podrostu s jeho bílými hroty. Společnost nám dělal ohař pana oborníka, který bedlivě prohledával nízký a hustý porost, kam se jsem se přeci jen nedostali. Vzhledem k poměrně náročnému terénu jsme asi ho hodině hledání udělali krátkou pauzu na svačinu nad vodní nádrží pro napájení zvěře. Po krátkém odpočinku a s vědomím, že část dětí musela být nejdéle v půl jedné zpět v Trhových Svinech, jsme ve stejné rojnici postupovali zpět na základnu Cirhan vzrostlým bukovým lesem přes tzv. dolinu Bedrna.
I když jsme během našeho putování nebyli odměněni nálezem čerstvého shozu v přírodě z důvodu brzké doby, přeci jen měli naši malí účastníci možnost si čerstvé shozy prohlédnout a osahat. Pan oborník nás totiž s dalším personálem pozval dále do vnitřních prostor Cirhana, kde jsme společně s dětmi měli možnost za odborného výkladu si prohlédnout tzv. „parohárnu“, tj. reprezentativní sál, kde pan oborník uchovává nalezené shozy a sestavuje díky nim vývojovou linii jednotlivých jelenů. Po jeho zhlédnutí jsme plni dojmů vyrazili zpět do Trhových Svinů, abychom zavčasu předali účastníky této zajímavé exkurze jejich rodičům před místní základní školou.
