Tradiční pochod s KIC pod novým názvem
V roce 2015 jsem úspěšně absolvoval Trhovosvinenskou pětapadesátku a letos se přihlásil pod startovním číslem 1362 na nejdelší trasu (32 km ) turistického pochodu s novým názvem Svinenské výšlapy. Věřil jsem, že ji zvládnu a obavy jsem měl hlavně z počasí; den před pochodem totiž dost pršelo.
V sobotu 4. května v šest ráno byla ale obloha čistá a zima nevadila. Zařadil jsem se za několik mileniálů, „vyfasoval“ jako oni pochodovou mapku s pokyny a držel se jich pak až na Veselku. Trasa vedla po louce přes Otěvěk a polní cestou do Rankova. Výborné značení oranžovými šipkami pokračovalo po zelené turistické značce kolem řeky. V kopci do Jedovar mi povolila jedna z trekových holí, nicméně s pomocí mladých silných paží kolemjdoucích se ji podařilo opravit. Před Komařicemi byl první kontrolní bod a bylo snadné zodpovědět otázku: řeka, kterou jsem překročil je Stropnice. Její pramen na rakouské straně hranice – jak píše Milan Koželuh v knize „Stropnice, příběh řeky“ – vlastně neexistuje.
V Komařicích byl již otevřen stánek s občerstvením; vzal jsem si od všeho trochu, smutně pohlédl na dominantu obce – renezanční zámek, který je dnes v dezolátním stavu, a pokračoval po zelené do Pašinovic. Následoval nejkrásnější úsek trasy až na rozcestí u Noskova mlýna. Pěšina vede těsně po břehu Stropnice - ta připomíná místy již blízkou a známější jihočeskou řeku Malši. Slunce dávno odstranilo ranní přízemní mlhu, svlékl jsem a nacpal do batohu svetr. Blízko byla obec Doudleby - kdysi ústřední sídlo kmene Doudlebů ( Dúdlebů ), o níž první zmínka pochází z Kosmovy kroniky a týká se roku 981. Trasa vedla opačným směrem do Římova a byla značena již modrou turistickou značkou.
Před Římovem byl druhý kontrolní bod na severním okraji Římovské pašijové cesty, u jejího šestého zastavení Olivetská hora (U Anděla). Leží zde tři spáči: benjamínek sboru apoštolského Jan, jeho bratr Jakub starší a Šimon Petr. Pár kroků odsud klečí Boží Syn, opuštěný, krví potící se Ježíš. A nad ním, na malé skále stojí anděl, Boží Posel, s kalichem utrpení v ruce. Tak toto místo popisuje kněz a spisovatel P. František Hobizal ve své knize „Moje Doudlebsko“. Římovská pašijová cesta vznikla mezi léty 1658-1702 a má 25 zastavení ve volné krajině kolem Římova, v délce 4,6 km. Byla vybudována po vzoru severoitalských Svatých hor. Její vznik inicioval člen jezuitského řádu Jan Gurre, stejně jako stavbu Loretánské kaple (Svaté Chýše) obklopené ambity a kostelem sv. Ducha. Do Římovské hospody, které „domácí“ říkají pořád Malše, jsem nešel, zato do muzea Roubenka s expozicí a názvem „Od koněspřežky k železnici aneb Římovské mašinky“. Základem pro vznik muzea byla skutečnost, že si na místním zámku zřídil v roce 1824 projektant a stavitel koněspřežní dráhy František Antonín Gerstner svoji hlavní projekční kancelář a řídil odsud stavbu první evropské kolejové dráhy (železnice) v Evropě. Zašel jsem také do místního infocentra a odnášel si zajímavou knihu „Tajemné životy Jakuba Krčína“, geniálního stavitele rybníků v jižních Čechách a na Sedlčansku.
Trasa pokračovala přes hráz vodní nádrže postavené v letech 1971-1978 na řece Malši jako rezervoár pitné vody pro České Budějovice a část jižních Čech. Pro řeku, po které se ještě v 1. polovině 20. století plavily vory o délce až 150 m, to ovšem znamenalo další významnou změnu; v délce 13 km byla zaplavena romantická místa, kam jsem jezdíval o prázdninách s kamarády tábořit. Následovala obec Lahuť, Mokrý Lom s obecním úřadem a Polžov. V minulosti zde žilo na zemědělských usedlostech spolu s čeledí mnohem více lidí než dnes. Jenom v Polžově bylo dříve téměř tolik obyvatel, co má dnes celá obec ( kolem 100 obyvatel ). Tady jsem se opět napojil na červenou, došel po ní na rozcestí pod Todeňskou horou a v krpálu nahoru, unaven, vypil jeden Red Bull. Nahoře byl třetí kontrolní bod a napsal jsem do vrchové knihy – tam „nahoru“ - poděkování Oldřichu Fenclovi, za objevení a propagaci tohoto místa, ze kterého je krásný pohled na masiv Novohradských a Slepičích hor ( Soběnovskou vrchovinu). Panoramatickou mapu s vyznačením jednotlivých vrcholů, která bývala připevněna na stolku, zřejmě někdo ukradl!
Zbýval poslední úsek cesty, po žluté turistické značce do Nežetic a dále přes Březí na křižovatku se silnicí vedoucí z Trhových Svin do Ločenic a Velešína. Odsud po polní cestě naposled nahoru do Lniště, zase dolů z kopečka směrem k Trajerovu mlýnu, odbočení na Valchu a konečně po naučné stezce kolem Klenského potoka do cíle trasy na Buškově hamru. Dorazil jsem tam v 15:05, takže jsem těch 32 km s delší přestávkou v Římově, ušel za 9 hodin. Převzal pamětní list, placku Svinenské výšlapy a klobásu z komína. Stačil jsem se ještě vyfotografovat s organizátory pochodu a….začalo pršet. Kroužkový Budvar jsem si dal až ve Svinech na náměstí v hospodě U Roulů.
Pochod se tedy povedl a nejen mně; organizátoři „zařídili“ v hlavní době jeho konání hezké počasí. Výborně vyznačili trasu šipkami a v pohodě zvládli množství účastníků na všech třech trasách na startu a v cíli. Patří jim můj dík a těm, kteří letos zaváhali a nešli, vzkazuji, aby to zkusili příští rok také.