Vzpomínky na zesnulého duchovního M. Želazneho
Milý Martine,
byli jsme dneska v kostele, přišli jsme tam za Tebou, i když jsme věděli, že to bude jiné, nezvyklé. Že budeš všude a nikde zároveň. Tvůj hlas byl dnes tišší, téměř neslyšný, ale stejně jsme mu rozuměli, protože prostupoval srdcem. Nestihl ses vrátit z Polska, cesta zůstala nedokončená. Na něco jsi zapomněl, došlo mi to až teď: minulou neděli jsi nevyhlásil zákaz umírání, jako většinou, když ses vydával mimo republiku. Chyběl i příkaz žít. Poprosil jsi o modlitbu za čtyři kola, která Tě mají dovézt tam a zpátky. Tvůj vůz teď místo koní táhnou andělé.
To téma Tě provázelo celý život – jaké účty budu jednou skládat? Co mi dají k dobru, za koho mi vyčiní? Každou neděli jsme se modlili za to, abys byl naším dobrým pastýřem a přivedl nás do nebe, a teď tam čekáš na nás, protože Tvůj vůz proletěl nebeskou branou bez zastávky. Dovedl jsi milovat, a proto Bůh miloval Tebe. Dovedl jsi odpouštět, a proto ses dočkal odpuštění.
Rozhlížel jsem se dnes po kostele a viděl Tě v těch stovkách lidí, kteří tam přišli za Tebou. Deset let jsi jim nabízel útěchu. Tvá kázání hřála i ve vymrzlém kostele. Stal ses požehnáním pro svinenskou farnost, přijížděli za Tebou lidé z celého kraje, ale stejně jsi o popularitu a slávu nestál. Toužil jsi po klidu, ale neuměl sis o něj říct. Sloužil jsi bez ustání, přecházel nemoci, vlastně ses rozděloval, jako bys sám byl trojjediný, ale i zvon má jen jedno srdce, a to srdce má dopředu spočítané, kolikrát se ozve, než nastane ticho. Prázdno a po něm nic.
Jenže zvonění se nese městem a krajinou a nezanechává viditelné stopy, na rozdíl od Tvé práce, Martine. Chtěl jsi vědět, kolik Ti zbývá času, a tak jsi po letech dal do pohybu kostelní hodiny. Abys ten čas zpomalil, rozjela se práce uvnitř kostela Nejsvětější Trojice, kde oltář opět září v barokních barvách. Ale stejně jsi věděl, že uvnitř všeho musí stát člověk. Všemi koncerty, poutěmi a jinými akcemi jsi dostával do boží náruče všechny, kteří by do kostela jinak nepřišli. I jim jsi pak mohl vyprávět příběhy o pravdě a lásce a v nich nabízet dotek věčnosti.
Sám ses teď stal její součástí. Jsi tikotem hodin, který počítá čas nám všem. Buď naším přímluvcem, abychom se jednou dokázali shledat, bude to smutné čekání, ale s nejkrásnějším východiskem. Věřím, že na konci zase ucítím stisk Tvé ruky. Zatím Tě budeme hledat v kostele, tak jako dnes, v modlitbách a srdcích, kde pořád zní Tvůj hlas, který slibuje, že se uvidíme, že se jednou vrátí.