Náhody neexistují, znovu se mi to potvrdilo. V březnu jsem se vydal na cestu za polskými čtenáři svých knih, trasa vedla také přes Katovice, tedy jen asi dvacet minut autem od Mysłowic, kde je pohřbený Marcin Żelazny. Svinenský farář a taky kamarád. Určitě platí, že kdo ho znal, měl ho rád. Odešel rychle, vzpomínám si na tu první mši bez něj o vánočních svátcích roku 2018 a taky na pohřeb, takhle zaplněný kostel jsem v Trhových Svinech nezažil.
Objednal jsem v Mysłowicích kytici, na kterou se složili Marcinovi přátelé, stál po letech nad jeho hrobem a najednou mi došlo, že jsem právě teď stejně starý, jako byl Marcin, když jsme se viděli naposledy. Že jsem dorostl do jeho let. Modlitba, vzpomínky, usebrání – a pak krok k brance na cestě do Krakova. Něco mě zastavilo, zpráva v telefonu, zdržel jsem se o pár vteřin déle – a přesně tak, abychom do sebe vrazili v brance s Marcinovou maminkou. Nehlásil jsem, že přijedu – prostě to tak mělo být. Viděli jsme se jednou a poznali jsme se hned. Tak jsme pak stáli spolu nad hrobem, vyprávěli si, chodí tam denně, cítí jeho blízkost. Vnímali jsme ji oba, při tom neočekávaném setkání, kdybychom věřili na náhody.