608 436 941

Děti pěkně stály

Autor: M. Dubová | Zveřejněno: 5. března 2021 | 2x

Když jsem byla malá, a to už je opravdu dávno, musela jsem s mamkou každou neděli chodit do kostela na mši. Nechtěla jsem, ale musela! Abych si ukrátila tu asi hodinu, pozorovala jsem lidi v kostele. To je jasné, že jsem se otáčela, vrtěla a mamce to vadilo. Mně ne!!

Dost často mi mamka říkala (šeptala): „Co se pořád vrtíš, podívej jak ty děti Nováků hezky stojí.“ Nováků – táta, máma a jejich tři děti, asi tak plus minus můj věk. Ale stály skutečně vždy pěkně, to musím uznat. Štvaly mě!

Já pozorovala třeba

- kdo při zpívání nějaké zbožné písně (jiné se v kostele nezpívaly) kouká do zpěvníku a kdo to umí zpaměti

- jak se kdo křižuje

- jaký má ta která babka šátek na hlavě nebo klóbrc (pánové na hlavě v kostele nic mít nesmí)

- jak který má velké uši a jak mu odstávají

- také jsem vnímala odér naftalínu, když nějaký stoletý kabát byl jednou týdně vyvenčen.

Hodně často se mi chtělo smát.  Smála jsem se v duchu. Když kostel, tak duchovno.

A když se klekalo a pak vstávalo a pak sedělo a opět klekalo a šup zase vstávalo? Z babiček a dědů, co přišli do kostela na nedělní mši o hůlkách, se rázem stali spartakiádní cvičenci.

Vždy mi ten čas mše nějak utekl a tušila jsem, že za týden budu mít nové nebo podobné zážitky. Ovšem věděla jsem, že jedno se nezmění. Děti Nováků budou, stejně jako minule, a příště také, pěkně stát.

Duchovno mě, jako malou holku, věčnou neposedu, při těch nedělních kostelních hodinkách, tak nějak míjelo.

Myslíte si, že je duchovno jen v kostele?

P. S. Já tedy ne!