Bylo mi navrženo, zda bych něco nenapsal ze zákulisí zdravotnictví. No, popravdě, moc se mi do toho nechtělo, nejsem žádný pisatel.
Už jako malý kluk jsem dostal sanitku k Vánocům pod stromeček. A čerte tu máš kopyto, zůstal jsem u tohoto povolání 35 let. Nastoupil jsem jako řidič sanitky v roce 1985 a odešel do důchodu v roce 2020. Z toho 28 let u záchranné služby.
Za tu dobu jsem prožil spoustu skutečných událostí, zážitků a také tragédií. U této profese těch úsměvných chvil bylo méně než těch smutných. Dnes již mohu napsat něco, aniž bych se vrtal někomu do soukromí nebo někoho poškodil.
Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet, člověku se některé zážitky vryjí hluboko do paměti.
Tak například, s MUDr. Františkem Bustou jsme byli povoláni na návštěvu k mladé paní, která vesele skotačila na travnatém palouku své zahrady v rouše Evině a zcela upřímně nám nabízela své služby. Franta stanovil diagnózu: laktační psychóza. Jó, psychika, to je svinstvo, ač není vidět, dokáže s člověkem pořádně zatočit.
Další vzpomínka – vezl jsem ženu v pokročilém stavu těhotenství z Novohradska do porodnice. Ještě před Svinama mi bylo oznámeno, že by ženu chtěl vidět a vyšetřit MUDr. Miroslav Burget, místní gynekolog. Můj výraz v tu chvíli ztuhl a zbledl jsem při pomyšlení, že doktor vyšetří a já to někde na cestě odskáču.
Co naplat. Zastavil jsem před poliklinikou (Vaňkova vila), doktor vyšel ze dveří v čistém, bílém plášti, ruku zdviženou s rukavičkou v pozici přísahám Všemohoucímu. Ani jsem neměl potřebu potlačovat úsměv ve tváři. Doktor „zašťoural“ a pronesl: „Lubošu, to už bys nedovezl“. A to už mi úsměv úlevou zůstal. Ženu jsme doprovodili do ordinace, doktor zaordinoval a s velikou snahou a spoluprací pacientky vše dobře dopadlo. Poté se maminka s fungl novým človíčkem přemístila do sanitky na nosítka, malý človíček na prsa, pečlivě přikrytý, placentu v hrnci pod sedačku a hurá do Budějovic. Nemůžu opomenout, při cestě do Budějovic jsem v lese předjížděl autobus plný lidí směřující do krematoria. Tenkrát zesnul R. E. vedoucí lomu na Rejtech. Tuším, že mu bylo 42 let. Tehdy ode mne starší, dnes z mého pohledu mladý kluk. V tu chvíli při předjíždění jsem si jen pomyslel. „Život vítězí“.
Jako první jsem původně zamýšlel napsat příběh obyčejné služby, který bych nazval: Svinenský bijec.
V dnešní době jsou populární kriminálky a horory. I my tady v Trhových Svinech a okolí jsme se nezřídka kdy setkávali s příběhy plné krve, bolesti a lidského utrpení.
Byl všední den, dalo by se říci poklidný, na přelomu podzimu a zimy. Jako nesčetněkrát jsem nastoupil do služby v 18:45 hod. s MUDr. Pepou Kopečným.
Služba, domnívám se, že byl čtvrtek, probíhala klasicky. Nějaká rýmalka, teplůtka, bolesti zad, což by člověk mohl očekávat od pochmurného počasí podzimního dne. Zhruba ve 20:30 hod. prořízl klid ostrý zvuk telefonu. Ve sluchátku se ozval udýchaný a roztěkaný hlas recepčního ze svinenského hotelu U Dvou Čápů, že prý má na recepci muže, který si podřezal žíly. Po příjezdu na místo jsme uviděli hororovou scenérii – celý prostor před recepcí byl potřísněný krví, jako by si někdo namočil štětku do kýble a pocákal celou podlahu. Leč postižený nikde, prý je na WC. Po chvíli se ze dveří vypotácela postava opravdu hororová. Docela nadělaný, vysoký a pro nás i pro policii známá firma – Sláva Š. V ruce láhev vína, ze které s chutí jemu vlastní neustále popíjel. Vlasy slepené krví, oděv taktéž, z obou rukou mu kapala krev na zem. Ve zkrvaveném obličeji výraz divokého býka a se slovy: „Táhněte do pr… do pryč“, samozřejmě padala i jiná peprná slova od „P“, jako parchanti a pí.., však víme.
Nastala chvíle doslova laskavého přemlouvání, aby se Sláva uklidnil a nechal se ošetřit. Bohužel, bez kladného výsledku. Navíc jsme pouze pohledem zjistili, že si dotyčný žíly nepodřezal, jen si při dopití lahve vína tu láhev sám sobě rozbil o hlavu. Tímto skvělým nápadem si způsobil mnohočetné tržné poranění s masivním krvácením. Po zdlouhavém a neúspěšném přemlouvání doktor doporučil kamarádovi postiženého, ať ho sám přemluví a doprovodí na pohotovost (LSPP). Nějakou dobu byl klid, který byl následně brutálně přerušen rachotem a hulákáním, jako když Apači vykopali válečnou sekeru. To náš stále krvácející hrdina rozkopával popelnice před budovou. Tím nám zřetelně a slyšitelně dával najevo, že nás v dohledné době poctí svou návštěvou. Tak se také stalo a čas běžel. Bylo zhruba 23:45 hod. když Pepa tasil injekční stříkačku, aby zklidnil a ztlumil krvácení, bylo mu doporučeno: „Bodni si jí sám vole“. Doktorovi nezbylo než vydat pokyny: „Sestro volejte rychlou (RLP) Č.B., Luboši nosítka“. Ale když viděl můj výraz v očích, zjistil, že to asi není to pravé ořechové. Když došel zraněný bojovník z hotelu po svých, tak asi nosítka nepotřebuje.
No, abych to zkrátil. Vyjeli jsme do Budějovic. Vypadalo to jako pojízdná atrakce. Vzadu světlo a zpěv, spíš hulákání. Dvanáctset troska (Škoda 1203) se kymácela ze strany na stranu jako při hurikánu. U Rankova jsme potkali budějovickou posádku, která nám spěchala naproti. Lékař RLP doporučil našim dvěma kumpánům, aby se přemístili do přistaveného vozu. Sláva odvětil: „Vyliž si, nám je tady dobře“. A tak jsme sami jeli na chirurgické oddělení. Jelikož na chir. odd. již byli informováni o našem příjezdu, nedočkavý lékař vyšel až ven. Oslovil kamarády, kteří právě po dlouhé a strastiplné cestě zaháněli zlé duchy dlouhým kouřem, „Všeho nechám, už tam spěchám“ (myšleno do ordinace). Bylo mu odpovězeno: „Trhni si šmejde špinavej“. Doktor zbrunátněl a odeslal nás na psychiatrii, to už bylo skoro 3:30 hod. Psychiatrické oddělení povolalo na pomoc policii, přijeli dva příslušníci. Sláva na ně: „Vás zašlapu do země vy hamáčci“. Další volání, přijeli další tři policisté a to už jsme na nic nečekali a mířili do Svinů. Čas 5:50 hod. Dali jsme si kávu a rozjímali nad lidskou duší. Po rozednění následoval úklid auta po mejdanu – krev, špína a smrad. Bylo 7:00 hod. rovných a tak jsem mířil domů do postele. Bohužel, Pepa Kopečný do své ordinace a zda vyloudil úsměv na někoho z pacientů??? Byl by to zázrak. Tímto ho zdravím na Věžovaté Pláně a přeji mu pevné zdraví!!!
Doktorům Bustovi a Burgetovi bych velice rád věnoval tichou vzpomínku.
Jen malý dovětek. Téhož dne odpoledne byla naše známá firma s.r.o. (s rozumem omezeným) spatřena na našem náměstí v Trhových Svinech třímající v ruce lahváče, jak hasí žížu s plným nasazením po bujaré noční eskapádě.