Nositel Nobelovy ceny za literaturu A.I. Solženicyn nazval svou prvotinu Jeden den Ivana Děnisoviče.
Informoval v ní celý svět o každodenním režimu obyčejného ruského člověka v jednom ze sovětských gulagů.
Já si takové ambice nekladu, když informuji ty, kteří o to stojí, o jednom dni starého muže v době pandemie.
Začíná poslední únorové úterý roku 2021 a mám volno. Opravdu?
Probouzím se, odhazuji sny, rozhýbávám tělo, daří se mi vstát.
Snídám a volá předseda. Jsou zamazané chodby, uklízečka si zlomila palec. Uklidím já? Uklidím, uklidňuji.
Jdu parkem za nákupy a vyhýbám se psům a lidem.
Vstupuji do lékárny, reklamuji špatně vyplněný záruční list. Po jisté výměně názorů dostávám nový.
Do veřejné knihovní budky dávám pár knih a pár si jich odnáším. Na lavičku pokládám kamínek F. 752 01.
Volá předseda a dává mi instrukce, jak mám namáčet při úklidu mop. Cítím potřebu odebrat se na velkou stranu.
Přání se mi plní v Kauflandu, WC zůstává i po mém odchodu čisté.
Cestou domů se zastavuji u zavřené knihovny a jen bezkontaktně pozdravuji paní Martu, Veroniku a pana Vladimíra.
Mají ostatně i bez čtenářů práce nad hlavu.
Připravuji oběd, obědvám a myslím již na ten úklid.
Postupně zametám na sucho všechna patra domu a pouštím se i do úklidu předzahrádek.
Sbírám hlavně desítky vajglů, které sem naházeli "Kuberovy děti".
Potýkám se s mokrým mopem a dočišťuji hadrem.
Čistím i předložky, posouvám kočárky, poličky a květináče.
Volá Lenka, chce číslo zubařky, odkazuji ji na večer.
Po pěti hodinách celkem příjemné práce mi mé staré tělo ani moc nenadává, omývám je, večeřím,
čtu noviny, poslouchám rádio..... a další den i mně - starému muži - končí. Jdu spát.