Včera jsem byla s receptem v lékárně, která je v areálu velkého nákupního centra. V lékárně lidí jako much, fronta u výdeje bez receptu i u výdeje s receptem. Čekám až přijdu na řadu a všímám si i těch, kteří už jsou na řadě. Tolik krabiček léků u jedné zákaznice, která má zřejmě sto diagnóz. Všímám si i regálů, kde za sklem a pod zámkem jsou lahvičky, mastičky, čajíčky a jakoby volají, proč je ještě doma nemám.
Jsem na řadě, podávám magistře recept.
„Znáte to?“ Ptá se magistra. Odpovím souhlasně, protože znám. Zaplatím doplatek 320 korun.
Obchod bez atmosféry!!!
Když jsem byla malá, bylo jít do lékárny, u nás v Trhových Svinech, něco. Jako jít do nějakého svatostánku! Už při vstupu to tam vonělo lékárnou. Vy starší si to jistě ještě pamatujete. Žádné fronty. V našem menším městě byla tehdy lékárna jen jedna. Dnes je jich tam již více. Že by byli tenkrát lidé méně nemocní?
Interiér v tehdejší lékárně, která byla na náměstí až na konci loubí tvořilo pár zásuvek, ale s takovými poklady! Pan lékárník byl vážený pán v letech, skorodoktor a uměl přečíst klikyháky psané doktorem. To já nikdy nepřečetla. Kdybych panu lékárníkovi tenkrát řekla, že mám erecept, jistě by volal Chocholouška. Pro sebe? Pro mě? Pan lékárník vzal recept, podal penicilín nebo řekl, že mastička se bude dělat, ať přijdu za půl hodiny. Za recept se neplatilo nic a pak pouze jedna koruna. Nic není přece zadarmo!
Všechno se mění, někam spěje. Jedno ale zůstává. Vzpomínky. A měly by zůstat jen ty hezké. Třeba i tato moje, která má pro mě ještě bonus. Voní lékárnou...
P.S. I po těch mnoha letech.