Jak jste prožívali tuto poslední předvánoční dobu? Nazýváme ji adventem. Advent začíná čtyři neděle před 25. prosincem. Má se prý prožít v klidném očekávání, jak se u nás říká, Ježíška. Jo jo, v klidném očekávání, to se řekne. Možná si fanoušci fotbalu ani nestačili všimnout, že se u nich doma něco předvánočně zaměřeného děje. My ženy jsme buď byly rády, že ten chlap v místnostech, kde nesleduje čutálisty z celého světa, něco jako nepřekáží, nekomentuje, co děláme špatně, či přímo hrozně, co by dělal jinak a zaručeně lépe, ale že nechce radit. Fotbalové nejodbornější komenty je slyšet od televize i přes třeba dvoje zavřené dveře.
Nebo jsme naježené, a to i verbálně, že nám s ničím nepomůže. Nebo je to i jinde jinak. Co já vím?
V ještě předcovidové době začínal komerční předvánoční advent každoročně už někdy v říjnu. Čím blíže ke Štědrému dni, tím více byl zákazník snad už i deptán opakující se smyčkou vánočních koled. Ježíšek paňáček musel být ukolébaný k zoufání, do Betléma se šlo spolu snad milionkrát, a Kristus Pán se narodil nesčíslněkrát. Šlo z toho po nákupu samozřejmě odejít, ale pokud nedostaly prodavačky příplatek za, v tomto směru mimořádně ztížené podmínky, pak nebylo divu, že se mnohé ani na zákazníky neusmívaly.
Když jsem u těch nákupů a obchodů, všimla jsem si, že tentokrát koledy a vánoční výzdoba téměř nulová. Avšak poměrně dlouhé čekání na zaplacení stejné jako každý rok. Svěřím se, že mi až tak moc nevadí trochu delší čekání na zaplacení. Už vidím mnohé z vás, že si ťukáte na čelo, že se divíte a dokonce si říkáte, že jsem divná. Předpokladem však je, že nakupuji bez manžela a mám čas. Baví mě mlčky pozorovat chování odstatních čekajících zákazníků. Baví mě mrknout, jak a čím mají někdy i narvaný nákupní vozík. Jenom mrknout samozřejmě! Ne přehrabovat a vyhazovat, co podle mě je zbytečností. Mlčím, pozoruji a nemohu neslyšet.
Za mnou asi pátý nakupující postarší pár nějak ztratil trpělivost. Pán ztratil trpělivost. Vynadal manželce. Jasně, manželka je za tímto účelem vždy hromosvodem! Netrpělivý muž drcnul vozíkem do člověka před ním. A už v sobě verbálně byli. Slušných výrazů jim z úst šlo málo. Byli to, podle toho jak se titulovali, asi oba debilové. A taky dobytkové. Jedna maminka s malým dítětem je požádala, aby se chovali slušně. Jako lidi. A ten drclej vozíkem řekl, že se nemůže chovat slušně, když lidi jsou dobytek.
V ten moment jsem si pomyslela, že dobytek nemá na vybranou, jestli se bude chovat jako člověk nebo jako dobytek. Ale člověk? Ten na vybranou přece má, jak se bude chovat. Jestli jako člověk, nebo, což ti dva předvedli, jako dobytek.
S touto myšlenkou souvisí název mého krátkého zamyšlení – povánočně.
Vánoce uběhnou vždy velmi rychle a je tu Nový rok. S ním u mnohých i nějaké předsevzetí. Samozřejmě vždy ve smyslu lepšího já.
Takže, přátelé, chovejme se jako lidi, ne jako dobytek. A nejen na Nový rok a po celý nový rok, ale pořád, pořád.
PS: Přeji vám hodně štěstí, zdraví a lásky v roce 2023.