Přemýšleli jste někdy, jak strávíte své stáří? Máte pro něj plán nebo je to pro vás období, které neřešíte a říkáte si: „Ono to nějak dopadne.“?
Já o svém stáří občas přemýšlím (i když jsem teprve třicátník). Pevně věřím, že se zúročí to, co se nyní snažím dávat svému okolí – tedy životní optimismus a pracovitost. Až budu seniorka a přijde ta doba, kdy budu potřebovat podporu a pomoc, má komunita bude optimistická a dokáže mi zajistit to, co budu potřebovat. To si sním. Jsou sny, které se plní, ale některé také ne.
Pan Vilém také snil o pohodovém stáří. Před pár lety však ovdověl a tak nějak se vše změnilo. Jak se říká: „Šlo to od desíti k pěti.“. O jediného syna přišli již dávno, s vnukem vztah pořádně nenavázali. Ostatní příbuzní bydlí daleko. Převažují lítostivé vzpomínky nad tím, co bylo a už není. Ale co, žít se nějak musí dál. Je obdivuhodné, že i přes vysoký věk (pan Vilém je devadesátník) se stále zajímá o společnost o to, co se děje v politice, kam kráčí svět. Bylo to právě ve zpravodaji, kde si pán přečetl o pečovatelské službě a řekl si, že ta by mu mohla občas pomoci s domácností. S pečovatelkou si rád popovídá o tom, co je nového, naplánují příští návštěvu a radují se ze společného času a setkání. Nic víc, nic míň. Sluneční paprsek nesměle prosvítající ztmavlou mozaikou jednoho lidského života.
Paní Júlie si plánovala, že jako správná selka bude až do smrti pracovat na rodinném statku, radovat se z toho, co jí vyroste na záhonech a obstarávat slepice, husy, kachny... Jenže pak přišla lehká mozková příhoda a paní znemožnila samostatný pohyb. Rehabilitace pomohla jen částečně, paní se může pohybovat pouze s pomocí. S manželem prožívají své dny poklidně, uvnitř domu (bydlí ve zvýšeném přízemí s pěti schody). Pán je úžasný - na snídani peče čerstvé buchty, odpoledne nesmí chybět bábovka. Jenže, babička toho moc nesní. Nemá chuť. „Víte, děvčátka, ono z toho věčného sezení člověku nevyhládne.“ Posteskne si občas pečovatelkám.
Po dvou letech paní Júlie začala ztrácet chuť pro cokoliv. Dny byly stejné, s manželem jim došla témata hovorů. Vše se točilo jen kolem jídla a hygieny.
„Paní Júlie, co kdybych přivezla z Archy vozíček a společně bychom zkusily zdolat ty vaše schody a projely se venku?“ navrhla jí jednou pečovatelka.
Bylo to přemlouvání. Ne, že ne. Ze začátku si paní Júlie troufla jen na dvorek („Co tomu řeknou lidi, až mě uvidí na vsi sedět na vozíku.“). Ale pak se osmělila, nebo spíš podlehla neustálému přemlouvání a jedno slunné odpoledne roku 2020 jsme konečně vyjely na ves!
A dnes? Paní jezdí pravidelně dvakrát v týdnu (celoročně!). Zastavujeme se sousedkami, které potkáme a které (máme takové tušení) už nás vyhlíží, kdy pojedeme. Zajíždíme na návštěvu k sestřenici, která bydlí nedaleko. Alespoň dvakrát za měsíc zajedeme i do místního obchůdku (kouknout co mají nového a koupit nějaký zákusek – ať máme změnu k těm dědovým buchtám). A občas, hlavně takhle zjara, jedeme ze vsi ven – mezi pole, kouknout jak letos úroda roste. Nic víc, nic míň. Sluneční paprsek nesměle prosvítající zšedlou mozaikou jednoho lidského života.
