Ukázka z knihy D. Kováře Svinenské cesty časem
V návaznosti na předchozí článek (o snaze zmapovat hrobová místa na starém svinenském hřbitově) přinášíme čtenářům TSL ukázku z knihy Svinenské návraty časem. Konkrétně se jedná o kapitolu Poslední cesta, která přináší souhrn doložených informací o historii našeho hřbitova. Pokud vás ukázka zaujme a knihu ve své domácí knihovně ještě nemáte, zakoupit si ji můžete v KIC Trhové Sviny.
POSLEDNÍ CESTA
Každý jednou ukončí cestu životem a pozůstalí nás vypraví na poslední cestu, která vede do chladu země nebo žáru krematoria. V následující kapitole bude řeč o posledních věcech člověka, o starém svinenském hřbitově.
V křesťanském prostředí existoval jediný řádný způsob pohřbu, totiž na hřbitově u kostela anebo ještě lépe přímo v chrámu. Takovou výsadu si ovšem mohli dovolit jen šlechtici, duchovní či významnější měšťané, zatímco většina zesnulých byla pochována vedle kostela. Svinenský chrám Nanebevzetí Panny Marie vznikl někdy po polovině 13. století, v písemných záznamech se poprvé objevuje rokem 1280, a nepochybně už od samého počátku se okolo něho rozkládalo i pohřebiště. To původně tvořilo jen jakýsi ovál okolo chrámu, teprve později byl hřbitov postupně rozšiřován podél hrany svahu směrem k severovýchodu, až dosáhl téměř k Jeronýmově ulici.
Svůj věčný klid tu našly celé generace obyvatel nejen Trhových Svinů, nýbrž i celé rozsáhlé farnosti. Chceme-li vědět, kolik nebožtíků na starém svinenském hřbitově spočinulo, nezbývá nám než pokusit se o velmi hrubý statistický odhad na základě matričních zápisů, které jsou ovšem dochovány teprve od roku 1649. Počet zemřelých ve druhé polovině 17. století se pohybuje kolem 50–70 ročně, v 18. století už je to v průměru okolo 100, během první poloviny 19. století číslo narůstá směrem ke 120 a po roce 1850 šplhá ke dvěma stovkám. Tento vývoj je samozřejmě úměrný celkovému nárůstu obyvatelstva Trhových Svinů i okolních vsí. Množství zesnulých z městečka a z přifařených vesnic býval přibližně v rovnováze, například roku 1880 napočítáme velmi vyrovnaný poměr 93 : 93. Jestliže se pokusíme odhadnout součet všech pohřbů, které se udály na svinenském hřbitově od vzniku městečka až řekněme do konce 19. století, docházíme řádově k číslu 50.000. Přistupujme k němu ale velmi opatrně, slouží nám jen pro jakousi představu. Při výměře hřbitova asi 6.200 m2 by to znamenalo v průměru osm nebožtíků na každý čtvereční metr, z toho ve staré části u kostela mnohem více, neboť ta nezabírá ani třetinu celkové plochy, ale zato se používala déle. O tahle nepřesná čísla se pokoušíme proto, abychom snáze pochopili, proč na všech historických pohřebištích docházelo k „recyklaci“ hrobových míst a ukládání starých vykopaných kostí do tzv. kostnic neboli ossarií. Nadále se k nim přistupovalo s náležitou pietou, ale zároveň došlo k velké úspoře prostoru a uvolnění místa pro nové nebožtíky. U trhovosvinenského kostela byla stará kostnice dokumentována ve třicátých letech 20. století.
Již několikrát jsme hovořili o matrikách, bez nichž se neobejdeme při studiu svých předků, ale které dokážou říci leccos zajímavého i v obecném významu. První záznam v matrice zemřelých pochází ze 17. ledna 1649, kdy „pohřbena jest Mariana Marunková souseda“, tedy manželka měšťana. Nic víc, prozatím žádné údaje o věku ani přesném bydlišti. S trochou pečlivého úsilí se nám ale v takovýchto případech obvykle podaří osobu zařadit na správné místo rodokmenu. Horší to bývá u zesnulých z nižších příček společenského žebříčku, tam se často dozvíme jen křestní jméno – hned v roce 1649 je v matrice například uvedena „Kristýna ze špitála“.
Běžným jevem bývala dětská úmrtnost, ať už hned po narození anebo v prvních několika letech věku. Proto také v nejstarších matrikách nacházíme tolik dětských pohřbů, jakkoli nám to dnes může připadat kruté. Během roku 1649 například ve svinenské farnosti zemřelo dohromady 65 osob a z toho 24 dětí, v následujících letech jejich podíl přesáhl polovinu: 1650 to bylo 27 dětí ze 42 mrtvých, roku 1651 potom 22 ze 36 (tedy 37–64 %). Některému faráři ani nestálo za to zapsat do matriky jméno, a tak se jen dočítáme, že „pochováno jest děťátko“, „pohřbeno jest děvčátko“, „pohřbeno jest dítě kováře“, „pohřbeno jest dítě slouhovo“, ba dokonce s prominutím „pohřbeno dítě jedný kurvy“. Nejmenší děti většinou ani nebývají uloženy v kostnicích, protože jejich kostičky zetlely a splynuly s hlínou hřbitova, takže hrobař si jich ani nemusel všimnout. Jeden tragický případ je zaznamenán k roku 1678, kdy už se na hřbitov dostaly jen ohořelé dětské kosti: „ze Lhotky pohřbeno pacholátko Machutkovo, zapálilo se stavení a on všecken shořel, kosti pochovány sou“.
Kolem poloviny 17. století se v Trhových Svinech rozmohl neblahý zvyk, že si někteří pozůstalí sami kopali hroby pro své zesnulé, a sami si také zvonili. Snad tím chtěli ušetřit výdaje, snad tu byl neschopný hrobník, nevíme. Farář za to musel být pokárán od hraběnky Buquoyové i od krumlovského arciděkana, „aby se netrpělo více sedlákům zvoniti a kopati hrobův“, a měl zajistit řádné osoby do funkcí hrobaře a zvoníka (1652).
Velké předsudky panovaly proti pohřbívání sebevrahů anebo jinak „nečistých“ nebožtíků, například popravených. Přesto je velmi výjimečný případ z června 1781, kdy představitelé obce a měšťané násilím zabránili faráři Vernierovi, aby na hřbitově pochoval tělo sedláka Kašpara Čutky, který se jako pětaosmdesátiletý oběsil v lese mezi Lhotkou a Olešnicí. Teprve po zákroku krajského úřadu a zejména samotného hraběte Buquoye mohlo k pohřbu dojít, ovšem večer za soumraku, na odlehlém místě hřbitova a bez zvonění. Výtržníci byli potrestáni vězením.
Nejčestnější místo, kde mohl křesťan spočinout, bylo v chrámu. Protože v rámci rozsáhlé svinenské farnosti stála už od středověku řada drobných rytířských sídel, lze předpokládat, že příslušníci místní šlechty tady bývali pohřbíváni už odnepaměti. Nasvědčují tomu i dary, které věnovali kostelu například Trojan z Doubravice na Březí (1357), Otík z Čeřejova (1371), vladykové z Todně (1382), Brus ze Zahrádky na Trutmani (1415) a jistě i další. Kde jinde nežli v trhovosvinenském kostele mohli být pochováni také členové vladyckých rodin z Boršíkova, Čížkrajic, Keblan, Lhotky, Nežetic, Olešnice, Rankova nebo Třebče? Pokud tu měli své hroby a náhrobky, zmizely nejspíš v souvislosti s pozdně gotickou přestavbou chrámu kolem přelomu 15. a 16. století.
Jména některých šlechticů, pohřbených pod podlahou kostela v pozdější době, už si můžeme přečíst na náhrobních kamenech. Většinou už jsou poškozené a sešlapané, ale stále ještě zvěstují někdejší slávu dávno zemřelých urozenců. K nejstarším patří náhrobek rytíře Mikuláše Keblanského z Hvozdna, majitele tvrze v Keblanech, jenž zesnul v padesátých letech 16. století. Jiný kámen kryl místo posledního odpočinku vznešeného Jošta Pouzara z Michnic, pána na Olešnici (zemřel 1575), býval tu náhrobek patnáctiletého Šebestiána Kořenského z Terešova. Poblíž něho nalezla věčný klid Markéta Kořenská, která po manželově smrti žila u své příbuzné v Trhových Svinech a tady také v roce 1596 zesnula. O tři roky později uložili do kostela i tělo paní Ludmily Kovanínské z Kovanína. Starý rytíř Jindřich Bradský z Labouně, sídlící na čížkrajické tvrzi, dal v roce 1602 zhotovit náhrobní kámen své matce, již delší dobu pochované ve farním chrámu. Vzhledem ke svému vysokému věku tušil, že brzy spočine vedle ní. Netrvalo ani tři roky a kronikář Březan mohl zapsat, že 23. března 1605 „Jindřich Votík Bratský z Labouně rodu starobylého a na Čížkrajcích, služebník pána a vladaře domu rožmberského, umřel okolo poledne. A v pondělí po neděli Květné v Svinech Trhových v kostele, kdež sobě místo přichystal a epitaphium na kameně vytesané do zdi postaviti dal, pochován v věku svém v letech 85. Nikdá se neženil. Člověk ctný, veselý a upřímný. Připovídka jeho byla: From sain, schadet nicht“ [Být zbožný, neuškodí].
Ještě během 17. století spočinula ve farním chrámu řada osob šlechtického původu, ale už ne pod tak okázalými náhrobníky. Pohřeb Magdaleny Kořenské z Terešova v roce 1642 údajně farář dokonce pozdržel, neboť měl pochybnosti, zda byla řádnou katoličkou, a nakonec ji pochoval v sousedním kostelíku sv. Jana Křtitele. Rytíř, který se honosil pyšným jménem Lambert Segrand z Opleon a Taschbergu, ale který se musel spokojit se skromným sídlem ve Lništi, nejprve v kostele pohřbil své děti (1662 a 1665) a nakonec tady složil i vlastní kosti (1668). Svinenský chrám poskytl posmrtné útočiště šlechtické rodině Býšovců, hrdě držící starobylou čížkrajickou tvrz: 1669 Markvartu Býšovcovi, 1677 Anně Kateřině a 1687 jejímu manželu Václavu Býšovcovi z Býšova. Rovněž držitelé Olešnice sem byli vypraveni na poslední cestu: 1649 Kateřina ze Straten a 1670 Gerhart ze Straten. V následující době potomci starých šlechtických rodů ze Svinensky prakticky vymizeli, a tak jen pohřeb Ignáce Guolfingera ze Steinsbergu v roce 1714 připomněl staré časy.
Přímo v kostele anebo u jeho vnější zdi jsou uloženi rovněž zdejší faráři, kteří v Trhových Svinech zemřeli: roku 1648 Bartoloměj Straka, 1666 Bartoloměj Zitzmann, 1723 farář Kašpar Josef Maruna, který se zasloužil o výstavbu poutního kostela Nejsvětější Trojice, 1760 František Antonín Kryszer a jako úplně poslední spočinul uvnitř kostela v roce 1780 farář Jan Karel Křepelka. Ve farním chrámu byly pohřbeny i další vážené osoby – primátoři Jan Thomanides Kladrubský (1631), Michal Krokowitzer (1688) a Jan Dubenský (1692) a také hejtman dělostřelectva Stach (1642). Pohřbívání v kostelních prostorách bylo zakázáno za panování Josefa II. v osmdesátých letech 18. století.
Po celá dlouhá staletí se zemřelí z Trhových Svinů tísnili na malém prostoru kolem chrámu a kosti ze zrušených hrobů se vršily v kostnici. S narůstáním počtu obyvatel ovšem kapacita pohřebiště přestávala stačit, a tak došlo postupně k rozšíření plochy. Poprvé již v roce 1787, výrazně byl hřbitov rozšířen směrem k severu na podzim 1849 a tuto novou část vysvětil 12. prosince 1849 ledenický farář a biskupský vikář P. Josef Wobisch. V letech 1879–1880 pak vznikla ještě navazující hřbitovní plocha směrem ke staré škole. Jenže dál už nebylo kam rozšiřovat, a protože po druhé světové válce starý hřbitov čím dál méně vyhovoval modernímu městu z kapacitních i hygienických důvodů, byl nakonec zrušen a od 1. září 1965 nahrazen novým pohřebištěm na Červeném vršku. V rozmezí let 1965–1976 proběhlo pouze 97 exhumací a přenesení ostatků ze starého na nový hřbitov.
Plocha historického pohřebiště byla kolem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zplanýrována a upravena na pietní park, a je smutným paradoxem, že tu leží celé generace svinenských obyvatel, aniž bychom přesně věděli, kde se který hrob nacházel. Torzo evidence pohřbů pochází z let 1872–1904 a mnohá čísla hrobů a hrobek lze vyčíst z pokladní knihy hřbitovního výboru z let 1885–1927, kde jsou zaznamenány platby za hrobová místa. Dnes už však nelze určit přesnou polohu těchto pohřebních míst v prostoru, pokrytém pouze travou, která zarytě mlčí.
