Ztvárnění nelehkého konce života našeho třetího prezidenta JUDr. Emila Háchy na prknech divadla, je i po tzv. sametové revoluci ojedinělým počinem. A bohužel jen pro velmi úzký okruh diváků. Před ukončením své činnosti v Kolowratském paláci uvedlo pražské Divadlo Kolowrat hru Milady Součkové o střetu dvou dějinných koncepcí představovaných T.G.Masarykem (Karel Steigerwald) a E. Háchou (Eva Salzmannová). Autorka hry se v tomto střetu nakonec přiklání na stranu E. Háchy.
Pražské Divadlo D21 uvedlo k 75. výročí smrti E. Háchy – v důsledku koronavirové pandemie s téměř ročním zpožděním – 3. června 2021 premiéru inscenace Emil čili o Háchovi. Užití familiárně znějícího křestního jména Háchy v jejím názvu bylo autorským tandemem (Jakub Vašíček-režie a Tomáš Jarkovský-dramaturgie) zvoleno záměrně. Autoři tak Háchu přibližují co nejvíce dnešnímu divákovi. Inspirací jim byla poslední „háchovská kniha“ Víta Machálka Prezident lidskosti a také nedávno vydané paměti Háchova tajemníka Josefa Klimenta.
Divák je v průběhu inscenace na minimalistické scéně seznámen s okolnostmi vedoucími ke zvolení Háchy prezidentem, s jeho snahou zachránit pak v protektorátu Čechy a Morava ještě co se dá, s averzí a pohrdáním vůči němu ze strany poníženého národa, s jeho narůstajícími zdravotními problémy a nakonec s nedůstojným prožitím závěru života. Český člověk se zde projevuje typicky: já ne, to ti druzí, to on to zavinil!
Ústřední postavou inscenace je herec Petr Reif, který se střídavě stylizuje do postavy samotného Háchy, jeho nejbližších spolupracovníků a historika - vypravěče. Sekunduje mu dvojice klaunů s klaunovsky nalíčenými obličeji, kterou si divák ztotožní s protagonisty Osvobozeného divadla – Jiřím Voskovcem a Janem Werichem (Ivana Machalová a Hana Mathauserová), a která posunuje dopředu tragiku Háchova prezidentství; současně ji ale odlehčuje, třeba užitím úryvků písní V+W+J nebo aktuální reprízou „lanové scénky“ V+W s provazem. Hudební stránky inscenace se komplexně zhostil Daniel Čámský (s pomocí Jaroslava Ježka, Richarda Wagnera a dalších), který expresivním ovládáním pianina přispívá k umocnění dramatičnosti děje na scéně. Jako herec se pak prezentuje, když s užitím pianina přednáší monolog, kterým konfrontuje Háchu s některými poválečnými i současnými konkrétními rádobycelebtritami. Režie inscenace postavila herce také před mikrofon, zazní pasáže ze záznamu, pracuje výborně se světlem, stínem a tmou. Pochválit je třeba užitou divadelní parabolu, kdy je v průběhu inscenace z jednotlivých potravních ingrediencí postupně hnětením připraveno těsto (P. Reif jako Hácha), v dalším průběhu se přímo na scéně upeče, ale umírajícímu Háchovi již nechutná. Vnímavý divák si zde může evokovati něco jiného, ale třeba i to, že dobré skutky a konání člověka, nemusí vždy zaručit dobrý výsledek.
JUDr. Emila Háchu čekal již jako umírajícího soud, a byl po smrti s nálepkou zrádce národa pohřben s vyloučením veřejnosti do anonymního hrobu na Vinohradském hřbitově. Částečné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Neudělali to ale mnozí představitelé našeho státu, spíše jednotlivci, kteří se empaticky vcítili do mravní hodnoty Háchova sebeobětování. Spory v jeho hodnocení se vedou dál a současné problémy naší společnosti je spíše,podobně jako jiné, odsouvají k řešení příštím generacím. V tomto kontextu se inscenace Emil čili o Háchovi výrazně angažuje. Její autoři se nevyhýbají problematickým místům výkonu Háchovy funkce, dělají to ale citlivě, s porozuměním. Do děje stupňující se jeho tragedie vkládají humor, který mu ostatně byl vždy vlastní.
Autorský tandem J. Vašíček a T. Jarkovský také vzkazuje divákům, že podobné inscenace jsou tu proto, aby otázky kladly, ne, aby na ně odpovídaly. Inscenace preferuje připraveného diváka, který si o Háchovi a době jeho prezidentství přečetl alespoň to nejstručnější; třeba v jejím vytištěném programu. A pokud ani to nestihl, nechť se pak emočně vcítí do toku děje a pozorně vyslechne závěrečná slova obou klaunů, kteří si, podobně jako šašci, mohou dovolit porušit řečené a na kladené otázky odpovědět.