Tyto památky tvořily základ programu našeho zájezdu. Doplnili jsme jej ještě o další zajímavé, a dovolím si říci i unikátní objekty. Těmi jsme také náš program začali. Jednak byly tzv. na cestě, jednak časy na prohlídky památek UNESCO byly volné až později.
Nejprve jsme zastavili u větrného mlýna. Nevznikl ale kvůli mletí obilí. Důvodem pro jeho výstavbu v první polovině 19. stol. (1836) bylo mletí kůry, protože tříslo se používalo v koželužství, velice rozšířeném oboru ve městě.
Mlýn fungoval až do 90. let 19. stol., kdy vítr nahradily parní stroje. Začal proto chátrat. V r. 1929 jej odkoupila obec a vytvořila v něm 3 sociální byty pro místní chudé. Poslední obyvatel odtud odešel až v roce 1977, a to ještě díky tomu, že vyhrál ve sportce.
Druhý cíl byl rovněž z kategorie nedávné historie, dokonce ještě mladší. Zastavili jsme se v části Třebíče, která se nazývá Borovina. Zde totiž Carl Budischowski měl továrnu na výrobu obuvi. My známe v této souvislosti spíše jméno Baťa, ale vězte, že firma Budischowski měla monopol na dodávku obuvi pro R-U armádu (i další výrobky – brašny, opasky, sedla) v době Velké války (dnes říkáme 1. světové války). Sázka na výhru R-U ve válce ale nakonec firmě způsobila vážné finanční problémy
Takže Baťa jeho firmu v roce 1931 odkoupil. Důvodem se zdá ale být hlavně likvidace konkurence, protože poté se zde vyráběla asi jen šestina předcházející produkce. Baťa v Třebíči stavěl pro zaměstnance firmy dvojdomky. Zajímavé určitě je, že jejich obyvatelům nebylo u nich povoleno pěstovat zeleninu, ovoce, ani zde chovat drobná domácí zvířata. Důvodem prý bylo, že se neměli touto činností unavovat, ale měli si zde maximálně odpočinout. Nás ale překvapilo, že ještě před ním zde domy (řadové) pro své zaměstnance stavěla i firma Budischowski.
Po únorových změnách v r. 1948 byl podnik zestátněn a nesl název Závody Gustava Klimenta a naposledy jsme slyšeli o BOPO (boty-ponožky), kde se před listopadem 1989 vyráběl druhý nejvyšší počet obuvi v tehdejším Československu a pletlo se nejvíce ponožek, dokonce nejen v Československu, ale i ve střední Evropě.
Bohužel také tady došlo k postupnému útlumu výroby a nakonec i k úplnému zrušení podniku zaměstnávajícího několik tisíc lidí (uvádí se až 5 000).
Budovy ale existují a některé jsou již opraveny a využívány. My jsme navštívili Alternátor, budovu, která v přízemí nabízí výstavu o historii výroby, v 1. poschodí se seznámíme s některými pohledy na energetiku a ve 2. poschodí pohled do vesmíru. Všechny expozice jsou interaktivní, takže jsou zajímavé i pro dětské návštěvníky. I my starší jsme si ale užili veslařských trenažérů nebo při letu vesmírem (zajímavá stolní hra)
Poté už jsme se přesunuli na levý břeh řeky Jihlavy - do míst, kde si v r. 1101 vystavěl řád benediktinů klášter. V následném období okolo něj začalo osidlování, začala vznikat Třebíč.
Stavba samotná (přestože se okolo ní v průběhu dalších staletí objevila řada staveb, včetně zámku, a i samotný klášter se dočkaly některých úprav i využití - sýpka, konírna, pivovar), je natolik unikátní, že její jedinečnost byla uznána v r. 2003 zápisem mezi památky chráněné UNESCO.
Více se o historii stavby účastníci dozvěděli při komentované prohlídce od místní průvodkyně. Pokud by někdo do baziliky organizoval v budoucnu zájezd, tak si dovolím upozornit na kapacitu jedné skupiny. Ta je v současné době padesát osob a je striktně dodržována, protože to je požadavek církve, dokonce prý pod smluvní pokutou
My jsme si skupinové foto udělali záměrně až ze zahrady, abychom za sebou měli věž s tzv. trpasličí galerií a netradiční rosetou. No, zkuste si sami rozdělit kruh na deset stejných dílů.
Od baziliky sv. Prokopa to je do Židovské čtvrti, k další památce UNESCO, opravdu co by kamenem dohodil. Museli jsme se rozdělit. Jedna skupina začala svou exkurzi v synagoze a druhá se přesunula do domu Selingmanna Bauera.
Název Zadní synagoga navozuje, že asi existuje i Přední synagoga. Ano existuje, ale dnes ji využívá Československá církev husitská. Do Třebíče se totiž po deportaci několika stovek místních židovských obyvatel do vyhazovacích táborů v době 2. světové války vrátilo pouze deset (některé zdroje uvádějí i dvacet) původních obyvatel, a tak židovská obec přestala existovat a celá čtvrť začala chátrat.
V 70. letech minulého století se objevily plány na její asanaci. Naštěstí bylo od nich kvůli záplavové oblasti a nestabilnímu podloží svahu upuštěno, a tak se do čtvrti začal vracet život, tzn., že domy začaly být opravovány, obydlovány a vyústilo to až v zápis na Listinu UNESCO.
V obou objektech jsme se dozvěděli řadu zajímavých informací o životě (oblékání, stravování, zvycích) této dost uzavřené komunity. Mnohé další informace jsme si řekli již při cestě do Třebíče, např. o židovském kalendáři, obřízce, co to vlastně znamená košer potravina apod.
Nakonec se obě skupiny opět spojily, aby si s místní průvodkyní prošly celou čtvrtí. Vzhledem k tomu, že Židé byli vykazováni do určené oblasti, gheta, která byla na noc uzavírána, museli domy různě přistavovat a o místo se dělit. Proto domy většinou u popisného čísla mají ještě malá písmena podle toho, kolik vlastníků vlastně dům měl.
Např. v r. 1724 bylo ve čtvrti 95 domů, o které se dělilo 290 majitelů. Ale např. o dům Icigla se dělilo majitelů deset. V jednom z domů je kuchyňka o rozměrech 1 x 1 m, o kterou se muselo dělit 6 hospodyněk.
Ve čtvrti byly nejen obytné domy, dvě synagogy, ale i nemocnice či škola. Na ní je od r. 2015 pamětní deska Antonína Kaliny. Že vám to jméno nic neříká? A přitom jde o člověka, který v koncentračním táboru Buchenwald zachránil díky své znalosti němčiny, práci v táborové samosprávě, a samozřejmě díky své odvaze přes 900 židovských dětí, tedy více než známý sir Winton.
Jeho činnost byla oceněna nejen pamětní deskou, ale i medailí Za zásluhy I. stupně udělenou prezidentem republiky in memoriam v r. 2014. Už dva roky před tím byl Památníkem Yad Vashem zařazen mezi Spravedlivé mezi národy, což je ocenění pro nežidovské občany, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem.
Někteří účastníci toho ale ještě neměli za celý den dost a tak vyrazili do kopce na židovský hřbitov, kde je na 3 000 velice zachovalých náhrobků a hrobů asi 4x více (dokonce se zde výjimečně pohřbívá i dnes). A tak asi není divu, že na jeho rozlohu byste umístili 60 tenisových dvorců.
Židé jsou komunitou velice sevřenou, ukázněnou, uctívající tradici, rabína i vzdělanost. Proto není divu, že i když se podíl Židů na obyvatelstvu světa činí cca dvě desetiny procenta (0, 2 %), tak podíl Židů, nositelů Nobelových cen, je 20%, za fyziku ještě více. Jména Albert Einstein, Max Bohr, Robert Oppenheimer, Lev Landau, Sigmund Freund či Baruch Spinoza jsou známa snad každému.
Dnešní počínání státu Izrael (přesněji jeho představitelů) ale na dějiny této komunity příliš dobré světlo nevrhá.
Raději proto svůj příspěvek o cíli našeho zájezdu uzavřu ještě několika dalšími informacemi z historie tohoto zajímavého města. Město Třebíč se v průběhu svého vývoje nevyhnulo mnoha nepříjemným obdobím. Např. v r. 1468 jej dobyla vojska Matyáše Korvína a zničila jej tak, že město několik let vlastně přestalo existovat. Postihlo jej několik velkých požárů, epidemie cholery, ničivá povodeň.
Ze všech ran se ale dokázalo nějak dostat, a přestože neleží na hlavním silničním, ani železničním tahu, patří mezi významná moravská města. Současných 36 tisíc obyvatel znamená, že je druhým nejlidnatějším městem kraje Vysočina (po krajském městě Jihlava). V minulosti byla po Olomouci a Brně i třetím největším městem na Moravě.
Složení obyvatelstva bylo pestré z hlediska náboženského vyznání. Různé formy křesťanství (po Bílé hoře zejména katolické), českobratrské a židovské vyznání. Přesto zde kroniky nezaznamenávají náboženské spory, považujeme-li tehdy obvyklé vyčleňování lidí židovské víry a jejich soustřeďování do ghet za normální. Ale nikdy zde nedošlo k pogromům. Pohroma přišla až v průběhu 2. světové války.
My jsme pobyt ve městě zakončili pozdním obědem, krátkým odpočinkem u kávy nebo nakupováním limonády ZON, která se zde vyrábí už od roku 1879. Dnes vyrábí limonády s více jak padesáti příchutěmi. Zajímavostí určitě je, že láhev, přesněji její tvar, (původně skleněná, dnes hlavně plastová) je chráněná patentem, podobně jako např. láhev Coca-coly.
Město čeká v souvislosti s rozšiřováním jaderné elektrárny Dukovany další stavební ruch. A tak mu přejme, aby to vše zvládlo a zachovalo si současnou příjemnou atmosféru.
